Richard Bajer je obyčejný člověk. Nemalé finanční zázemí mu umožňuje vést pohodlný a poklidný život. Není žádný horkokrevný hrdina a nikdy jím ani být nechtěl. O to víc překvapí sám sebe, když přikývne na účast ve svébytné verzi reality show. Pravidla této novodobé mediální zábavy jsou prostá – postavit se nástrahám osudu podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.

A právě nástrahy osudu jsou tím, oč tu běží – Richard totiž není jediným aktérem „fate matingu“. Daleko více totiž záleží na „tvůrci osudů“, jenž se snaží všemožnými způsoby házet hlavní postavě klacky pod nohy, a tím ji, aniž by cokoli tušila, ovládat. Čím zajímavější zápletky vymyslí, tím větší popularitu pořad získává. A právě Richardovým fate makerem je proslulý Viktor Kurc – výstřední, zvráceně kreativní, megaúspěšný a silně rozporuplný umělec.

Shrňme si tedy fakta, která již známe – je tu životem znuděný hlavní hrdina ve středním věku, multimediální soutěž založená na manipulaci a improvizaci a dostatečně potřeštěnéný strůjce, který může (a taky chce) světu něco dokázat. Suma sumárum solidní základ pro zápletku jak vystřiženou z Running Mana či Truman Show. Je tedy na co se těšit!

Bohužel prvních sto stran vás přesvědčí, že těšit se není na co. Po zdlouhavém představování postav začne fate mating samotný, ve kterém se (jak už zřejmě tušíte) neděje nic, co by vás ochromilo bůhví jakou originalitou. Richard Bajer hned zpočátku padá do „pastí“, kterým se zapřísahal vyhýbat, a je zcela konvenčně vláčen osudem, o němž všichni víme, že je předem naplánovaný, a jediný, kdo se nad touto skutečností pozastavuje, je postava sama. Neslaný, nemastný a chvílemi až absurdní průběh reality show završí autor „překvapivým“ závěrem, jenž by zřejmě rozplakal i proslulého Eda Wooda. Průběh čtení nijak nezachraňují ani postavy, jež se knihou míhají jak na běžícím pásu, až se občas zarazíte a řeknete si – „Jakýpak asi měl smysl tady ten děda? Pročpak jsem se asi dozvěděl o téhle asistentce?“ To, co zpočátku mělo zřejmě ovlivňovat hrdinu a proměňovat tak jeho charakter, se záhy mění ve stereotypní stromovou alej, kterou projíždíte stovkou. Celou situaci navíc podkopávají dialogy, kterým přirozenost a reálnost očividně nic neříká.

Výrobce osudů je důkazem, že námět na povídku není to samé jako námět na román. O to víc, když autor nedokáže dodat vatu, jež by čtenáře udržovala v napětí či alespoň naživu. Ale možná je taky chyba ve mně, když čekám od knihy víc, než mi může nabídnout. Třeba mi něco uniklo a všechno to je autorův pouhopouhý vtípek vůči čtenáři, čímž by se hezky provázal děj knihy s realitou. A třeba taky ne.