Den a noc, dobro a zlo, Světlo a Temnota. Mezi těmito póly se pohybují všechny příběhy, které kdy byly napsány (s výjimkou černočerného Kodexu politika, ale to zase není oddechové čtení).

Nic ze světa kolem nás ostatně také není pouze bílé nebo výhradně černé, a ani níže podepsaný autor není takovým padouchem, za jakého jej někteří pokládají. Z toho lze logicky odvodit, že náš život je vlastně šedivý. Nuž, zde je odhalení a nakládejte s ním, jak umíte. Sergej Lukjaněnko s tímto faktem naložil také šedivě a stvořil trilogii, jejíž první díl obsahem ani formou, abych tak řekl, opravdu není růžový. Základ je tradiční: síly Světla a síly Temnoty spolu odnepaměti svádějí boj. Jenže protože jsou ze své magické podstaty nepoměrně silnější než i ten nejmocnější z nemagických mocných, sepsaly před tisíciletími Dohodu, aby uchránily svět před sebou samými. Samozřejmě že se nesešel Paprsek s příslovečně pytlovou Tmou a nezačali shánět propisovačku, ale učinili tak prostřednictvím Jiných – lidí s magickými schopnostmi, kteří si mohou svobodně zvolit, ke které straně se přikloní.

Moskva, současnost. Díky Dohodě se střety armád Světla a Temnoty proměnily ve vleklou zákopovou válku. Jakýkoliv dobrý čin ze strany Světlých musí být kompenzován činem stejného rozsahu ze strany Temných a naopak. Nad dodržováním této rovnováhy bdí Hlídky -ta za ty hodné se jmenuje Noční a ta za ty zlobivé Denní. Jakákoliv neschválená snaha vychýlit váhy na tu či onu stranu je obratem zaražena a její původce obvykle zlikvidován. To však samozřejmě Světlým ani Temným nebrání ve vzájemných ústupcích a obchodech, pletichaření i neutuchající snaze přivést svou stranu ke konečnému a definitivnímu vítězství.

Kladnou, dobrou stránkou této knihy je už samotná základní myšlenka vynucené rovnováhy, tedy že Světlu je i ta nejmocnější zbraň, například Meč moci, na pendrek, pokud Temní nezískají něco obdobného, například Meč nemoci. Dobří hrdinové se proto užírají, že nemohou páchat dobro, kamkoliv stoupnou, že Temnota získává adepty mnohem snáz, neboť lidé jsou veskrze špatní (já to vždycky říkal – pozn. aut.) a konečně že jejich boj za lidi zůstává nedoceněn, ačkoliv za něj platí svým soukromým životem, svými city a nezřídka svou duší. Kromě toho je kladem také dějiště, neboť českému čtenáři jsou mnohem bližší zanedbané paneláky, přesluhující metro a jména jako Anton a Boris, než mrakodrapy, limuzíny a všichni Džonové nebo Majklové.

Zápornou stránkou je bohužel příběh. Přílišná věrnost základní premise Dohody totiž způsobuje, že jediné „poctivé“ akce Denní hlídky se čtenář dočká v prvním příběhu. Další dva, volně na sebe navazující, už jsou více než co jiného hrou na předstírání, klamání nepřítele a podsouvání falešných informací.

Autor v textu přiznává, že v minulosti došlo k velkým akcím obou stran, dokonce že k dalším ještě dojde, ale přivést čtenáře do období sbírání sil je tak trochu unfair.

Samozřejmě, jde pouze o první část, a kdo může říct, co bude za hodinu, natož v dalším objemném svazku. V zájmu rovnováhy je navíc zapotřebí zkonstatovat, že spisovatelské řemeslo Lukjaněnko ovládá, takže ani – možná příliš častá – místa rozboru hrdinova nitra nejsou vysloveně nudná a v řadě jiných případů se čtenář příjemně pobaví. Výsledkem je tak kniha šedá jako naše životy, jako práce obou Hlídek a jako vlastně všechno ostatní.

Není na sebevraždu, není ani taková, aby nebylo na co si stěžovat, ale ve výsledku můžeme být celkem spokojeni. Někteří Jiní možná nebudou, ale většina ano.

P. S. : Stejně šedivá je i forma českého vydání. Kvalita české redakce vysloveně nebolí, ale snesla by i více péče, ze solidně vytvořené (vesměs šedé) obálky odpovídá literárnímu předobrazu hlavní hrdina i sova s ženskou tváří, ale čaroděj je jako zapůjčený z Krásy nesmírné. Nejvíc však asi bude vadit forma „ani brož, ani vazba“. Nakladatelství Argo s přišlo už před časem a odmítá si uvědomit, že polotvrdé desky přesahující vlastní listy zanedlouho získají i při sebeopatrnějším čtení – a u podobného „špalíčku“ obzvlášť -nepěkně roztřepené oslí uši. Inu, nic není černé ani bílé.