Tak jsme se dočkali. Andrzej Sapkowski si dal opět pořádně záležet, a tak nám dnes prostřednictvím Leonarda, svého dvorního nakladatele, předkládá druhý díl své trilogie z období husitského hnutí s názvem Boží bojovníci.

Náš starý známý Reinmar z Bělavy, zvaný Reynevan, pokračuje ve své poněkud divoké cestě mezi Slezskem a Čechami, které jsou toho času ve víru husitského pozdvižení. Jak se zdá, Reynevan během svého putování přeci trochu zmoudřel a nabral další drobné zkušenosti ve zde blíže nespecifikovatelné oblasti a dorazil do Prahy. Zde se díky svému původu, kontaktům a dovednostem stává primárním zájmovým objektem šéfa husitské tajné služby, který ho posílá na tajnou misi zpět do Slezska. Tam pro něj sice není bezpečno, ale Reynevan má právě zde jisté nevyřízené účty a mimo to má v těchto končinách milovanou bytost, která se nakonec ukáže být někým jiným, což však na jejich vztahu nic nemění. A taky tady na něj číhá podivný černý pták.

Příběh je opět pekelně strhující a vtáhne vás do děje, který se tentokrát odehrává mezi Prahou a Slezskem a dost důležitou roli zde sehraje hrad Trosky a okolí. V recenzi k prvnímu dílu jsem napsal, že Sapkowski líčí tuto temnou dobu realisticky v její dost drsné podobě, kde není nouze o intriky, korupci, bitky a šarvátky. V případě druhého dílu musím jen suše konstatovat, že znatelně přitvrdil.

Zde se lehce vrátím k prvnímu dílu trilogie – na naší jedné nejmenované vysoké škole je Narrenturm doporučováno profesorem historie (který je mimochodem považován za odborníka na husity) jako velice vhodný studijní materiál na společnost v období husitských válek. Dalo by se říci, že Sapkowski se tak dostává do učebnic (i když reálnější asi je: Sapkowski se stává učebnicí). Potká druhý díl stejný osud?

V knize pochopitelně dojde i na politiku, sex a taky nějaké ty mrtvoly, vždyť je přece krutý a vášnivý středověk. Vše opět servírované na stříbrném podnose, s humorem, ironií, sarkasmem a dalšími přílohami, jak jsme již u tohoto autora zvyklí. Sapkowski rozvíjí různé epizodní postavy, které se objeví, a přestože mají pramálo vlivu na děj, dobře okoření příběh a zase zmizí v propadlišti dějin. Jen pro příklad uvedu starou babku, která vzpomíná na své mládí, a proč měl Kazimír přízvisko Veliký.

Nakladatel, který u prvního dílu zvolil prozíravě pevnou vazbu a přebal s reprodukcí historické malby, v tomto nastoupeném trendu pokračuje, a tak se mimo jiné i díky tomu Sapkowski pomalu, ale jistě stěhuje v knihkupectvích z našeho SF ghetta do regálů mezi klasiku. Prásknu jednu zajímavost – desky měly být stejně jako u prvního dílu černé s bílým textem, ale v tiskárně to prohodili, a tak je druhý díl bílý.

Náročného překladu – a to jak obsahově a historicky, tak i jazykově – se zhostil opět na výbornou Standa Komárek. V tomto ohledu je kniha doplněna česko-polsko-německým místopisem a dodatkem s překladem latinských pasáží, básní a písní použitých v textu. Pokud mám knihu nějak hodnotit jako celek, musím konstatovat, že Sapkowski si posunul laťku hodně vysoko a v tomto světle se Zaklínač začíná jevit jen jako jeho kratochvíle; a to s Geraltem prorazil již v téměř celé Evropě, i v anglicky mluvících zemích (přičemž i o Narrenturm je rovněž dost zájem, a to zvláště v protestantských zemích). Boží bojovníci mají na úspěch zaděláno a dá se předpokládat, že i třetí díl nebude v tomto směru nijak zaostávat. Mimochodem, třetí díl je právě ve fázi vzniku, dopisuje se závěr, jaký bude?

Jednoduše řečeno, tohle je hlavně propracovaný historický román s drobnou příměsí magie a nezbytnou dávkou perfektního a specifického humoru a la Sapkowski. Mnohými tak opěvované a vychvalované prvky fantasy mi zde připadají spíše jako okořenění a zpestření děje než jako prvoplánové efekty. Ale to je otázka čtenářova vkusu a zaměření a je jen na něm, zda po Božích bojovnících sáhne jako po fantasy, nebo po historickém románu.