Před patnácti lety napsal W. M. Simmons knihu V síti snů, na tehdejší dobu poměrně neokoukanou kombinaci fantasy a sci-fi okořeněnou svěžím humorem. Její otevřený konec nechával tušit pokračování, které do dvou let skutečně přišlo.

V prvním díle byl čtenáři představen Dreamworld, virtuální svět určený hráčům her na hrdiny, kteří zde „naživo“ prožívali to, na co by jim v jiném případě musela stačit vlastní fantazie, tužka a papír. Jak tomu už bývá, něco se pokazí. Ve chvíli, kdy se avatar mající vědomí jednoho z tvůrců Dreamworldu (který je v reálném světě už pár let mrtvý) rozhodne opravit svoji počítačovou formu magickým rituálem, jenž má za úkol vyvolat vědomí Stroje, což je počítač řídící celý Dreamworld, začne všechno jít od desíti k pěti. Vědomí Stroje se zjeví ve třech tělech a uvězní programátorova avatara.

Počítač vypoví poslušnost a uvězní v sobě všechny hráče, kteří jsou na něj napojeni, mimo jiné amerického senátora a ruského ministerského předsedu. A aby toho nebylo málo, díky této chybě je možné zemřít v Dreamworldu stejně jako ve skutečnosti (trochu to připomíná Matrix, ale opět zdůrazňuji stáří knihy a příběhu). Na tomto místě do děje vstupuje Robert Remington Ripley III., aby vše napravil. To se mu po všech peripetiích nakonec povede, ale je tu jedno velké ale. Tím je fakt, že zpátky do reality se dostali nejen živí hráči, ale také dvě části ega Stroje v těle osvobozeného senátora (tohle taky trochu připomíná Matrix, že?) a jeho bývalé ženy.

Děj druhé knihy se odehrává rok po událostech v Dreamworldu. Ripley je po zinscenované letecké nehodě v Rusku prohlášen za mrtvého a z Ruska se má také napojit na Dreamworld a pomoci zachránit senátorovo vědomí, zastavit anomálii, která se šíří systémem, a zabránit egu Stroje pobývajícímu v těle senátora, aby rozpoutalo atomovou válku s Ruskem. Ve virtuálním světě se znovu setkává se svými spolubojovníky z předchozí mise a navíc mu pomáhá část ega Stroje. Ale stejně jako předtím, už tak zoufalá situace se zkomplikuje daleko víc, než by se aktérům líbilo. Ripleyovo vědomí je do Dreamworldu několikrát zkopírováno a navíc po něm jdou kyberpunkoví zabijáci. Stará osvědčená pravda říká, že člověk nevstoupí dvakrát do téže řeky. Simmons se do ní podruhé ponořil (a jelikož se jedná o trilogii, učinil tak ještě jednou) a navzdory pravdám napsal knihu, která splňuje všechno, co od ní čtenář čeká.

Forma a styl se takřka neodchylují od prvního dílu, ale to po autorovi nikdo nechtěl. Opět nás tedy čeká svět, který připomíná kombinaci Zeměplochy a kteréhokoliv fantastického světa klasického ražení. Opět se zde setkáme s mnoha odkazy na různá díla nejen z fantasy, ale i ze sci-fia komiksů, i když ve druhém díle je znát posun směrem k temnějšímu a vážnějšímu vyznění a s pořádnou kadencí humoru je třeba počkat až na poslední třetinu knihy. A tam s úlevou zjistit, že ten humor je pořád stejně dobrý, nevaří z vody a neopakuje se. Na druhé straně jedinou vadou na kráse je fakt, že vážnější tóny brzdí rozlet příběhu, který není tak svižný jako v případě prvního dílu. Na závěr položím několik otázek: Máte rádi Pratchettovu Zeměplochu nebo Asprinův Mýtus? Viděli jste Matrix a líbil se vám?

Jste zvědaví, jak by to dopadlo, kdyby se tyto dva kulty střetly v jedné knize? Znáte W. M. Simmonse? Pokud jste alespoň dvakrát odpověděli kladně, je tato kniha určena právě vám.