Česká fantastika má své mnohé naděje a budoucí mistry, ale stejně tak i tvůrce již zasloužilé a dokonce i některé veterány, kteří se však neprojevují stářím, nýbrž kvalitou a délkou tvorby. A tato kniha je ohlednutím za tvorbou právě jednoho takového mistra, či spíše mistryně.

Ženy, která se již více než tři dekády věnuje žánru sci-fi, Ludmily Freiové. Spiknutí proti času je sbírkou povídek vybraných napříč autorčinou tvorbou, avšak přesto spojených jistými základními znaky. Konkrétně motivem času a otázkou lidskosti. První jako tematický základ, druhé jako neustále kladená otázka reagující s okolnostmi a postavami děje.

Úvodní tři povídky se nesou v mírně odlišném stylu než zbytek knihy. Více sledují postavy a odkrývají jejich vnitřek. Jsou vlastně postaveny ani ne tak na plynutí děje, jako spíše na plynutí mysli hlavního hrdiny. Navozují intimní vztah mezi čtenářem a příběhem, přičemž působí více na jeho pocity než touhu po napětí a akci.

V povídkách Zlatá brána a Jmenoval se Kulíšek tak nahlédneme do situace skrze vztah účinkujících postav, poprvé dvou dětí konfrontovaných s experimentem svých rodičů, v té druhé do přístupnosti dětské mysli a naopak odměřenosti té dospělé při kontaktu s mimozemským tvorem.

Neviditelní zloději ale sledují o trochu odlišnou linku, stavějí především na vývoji úvah hlavní hrdinky a ptají se skrze mimozemské zkoumání lidí na podstatu lidskosti, která nemusí být jen lidským atributem. Zároveň pak předkládá důvěru ve fakt, že i v lidské nedokonalosti je skryta jedinečnost a výjimečnost.

Čtvrtou povídkou Mumie se kniha posunuje do své spíše příběhové části a nabízí nám napínavé pátrání po starobylém obyvateli Země, který se dostane až k nám do Čech ve snaze vypořádat se s předsudky a nepochopením. To vše očima českého vědce. A napínavé příběhy pokračují, ať už jde o nacistické spiknutí, které se po letech vrací z vesmíru, aby dokončilo své původní plány, avšak skončilo na hrotech šípů prostých lidí, nebo o záchranu dětí pravěkých lidí, spojenou s těžkostmi posunu v čase…

Vše je přitom popisováno vyváženým stylem, který nabízí pohled jak na události, tak i vnitřní pochody a úvahy postav. Dokáže vzbudit napětí i zvědavost po dalším dění, ale stejně tak dokáže udržet na místě prožíváním konkrétní situace skrze citové pohnutí. Jen prostředí je drženo v pozadí a nedostává se mu přílišné pozornosti nebo popisů. Vždyť jde také o pohyb v čase, tedy o děj, který je hlavním motivem knihy, ať se odehrává uvnitř člověka nebo okolo něj. Ve víru čtení se ale člověk jen těžko zamyslí nad tím, že mu chybí popis něčeho, nebo že prostředí prakticky nezná. Ať jde o jakýkoli příběh sbírky, má totiž jednu jistotu, a to, že dokáže zaujmout. Udržet na místě, nebo naopak hnát vpřed.

Nastává tak příjemné zjištění, že česká fantastika nemá pouze kvalitní současná díla, ale má i své historické kvality, o které se může opřít. Má své staré mistry, kteří i dnes dokážou zaujmout a přitáhnout novou generaci čtenářů. Ona vlastně správně napsaná fantastika nestárne, a to je i případ sbírky. Spiknutí proti času totiž časem působícím na jeho obsah nikterak neutrpělo. Její název je tak dost možná i jejím příhodným označením.

(Ríša ***)