Zeptáte-li se kohokoliv, jaké jméno se mu vybaví při slovech „magický realismus“, zaručeně uslyšíte jména jako Gabriel Garcia Marquez, Jorge Luis Borges nebo Michail Bulgakov. Řady těchto českému čtenáři známých autorů před nedávnem rozšířil Haruki Murakami (ten byl v Čechách znám zatím pouze skrze svá nefantaskní díla Norské dřevo a Na jih od hranic, na západ od Slunce, ačkoliv knihy psané ve stylu magického romantismu tvoří podstatnou část jeho tvorby) se svým románem Kafka na pobřeží. Ten je možné podle zahraničních ohlasů prohlásit za autorovo opus magnum, neboť příběh zachycený na jeho stránkách je nejen řemeslně dobře zvládnutou rutinou, ale ve čtenáři zanechá skutečně hluboký dojem, což se povede pouze nemnohým knihám. Příběh samotný začíná docela obyčejně a nenápadně. Patnáctiletý Kafka Tamura se rozhodne utéct z domova, pryč od svého otce, který na něj uvalil prokletí vskutku oidipovské – věštbu, že Kafka jednoho dne zabije svého otce, zhanobí svou sestru a znectí svou matku. Svým útěkem tak zahájí nejneuvěřitelnější pouť svého života, ve které neexistuje hranice mezi reálným a snovým světem. Kafkova pouť, vyprávěná v ich-formě, ale tvoří pouze jednu příběhovou linii. Hlavním protagonistou té druhé je šedesátiletý pan Nakata, negramotný a mentálně jednoduchý důchodce, který však své sociální indispozice vynahrazuje jinými dovednostmi, jakými jsou například schopnost mluvit s kočkami či předvídat některé události. Jak Nakata, tak Kafka jsou hnáni vpřed svými předurčeními a pouto mezi nimi, byť pouze osudové, je velmi patrné. Obě dějové linie spějí k rozuzlení a je jasné, že jejich vzájemná konfrontace je nevyhnutelná. Děj se pak dále ještě prohlubuje, větví a komplikuje, takže i malý náznak dalšího dění v knize by mnohonásobně přesahoval plochu této recenze.

Zrovna tak, jak Murakami zde mistrně splétá dohromady reálný a snový svět, tak stejně zdatně propojuje světy kultur -západní a východní. V knize je mnoho odkazů jak na japonské tradiční umění, tak na hudební skladatele a evropské spisovatele, mimo jiné i na Franze Kafku, podle kterého se jmenuje i hlavní hrdina. Tím však interakce jednotlivých prostředí nekončí. V Kafkovi na pobřeží se snoubí moderní Japonsko plné technických vymožeností s Japonskem plným tradic, kde lidé stále uctívají svých osm milionů bohů a lišky jsou schopny brát na sebe lidskou podobu.

Murakami si ale nehraje pouze s prostředím, ale i se čtenářem. Ten je celou dobu maten a jsou mu podsouvány pouze mlhavé náznaky.

Nakonec tak získá dojem, že příběh pouze nečte, ale že ho prožívá. Že byl pozván v jednom momentu do děje, dozvěděl se něco málo o minulosti všech protagonistů, prožil s nimi asi nejfantasknější část jejich životů a v dalším momentu z příběhu vystoupil, aniž by se dozvěděl něco o věcech příštích.

Celá kniha je protkána mnoha náznaky, které však ve výsledku nechávají široké pole pro čtenářův názor na celý příběh.

Tímhle vším autor dává najevo, že hranice neexistují a celý život je jen metafora, která je příliš mnohoznačná, aby mohla poskytnout jednoznačnou odpověď. Jednoznačná odpověď existuje pouze na otázku, jak moc je tato kniha dobrá. Odpovědí jsou tři slova: vynikající a magická.