Sergej Lukjaněnko se u nás už stal pojmem. Není jen autorem Hlídek, z jeho bohaté tvorby je i další sci-fi román (po Spektru), rovněž z nedaleké budoucnosti. Pětadvacetiletý Péťa Chrumov, kosmonautské ucho, je vtažen do vysoké hry.

Od okamžiku, kdy objeví na své lodi Cizáka, příslušníka rasy počtářů, následuje jedno dramatické překvapení za druhým.

Petr zjišťuje, že nejen nic není takové, jak se zdá, ale ocitá se na misi, o jaké se mu ani nesnilo – navíc v cizím těle. Až dosud plnil plány jiných, teď začíná sám jednat. Nejde jen o to, že definitivně dospěl; teď musí dokázat, že se rovnocenným partnerem Silných ras ve vesmíru stane i lidstvo.

Román Hvězdy, ty studené hračky vyšel rusky v roce 1997 a zdá se, že se v něm částečně odráží i situace po rozpadu SSSR. Moskva je zde nazývána bývalým hlavním městem, některé reálie připomínají minulost, která se táhne do současnosti a dál: rozbité silnice, staré žigulíky a autobusy značky Ikaros, nachmelení řidiči a všudypřítomné tykání. A taky rozčarování. Žebračka před proslaveným moskevským lahůdkářstvím se Petra ptá: „Nám vždycky někdo vykládal o velký budoucnosti. O štěstí pro celý lidstvo. Dyť já budovala komunismus, a pak kapitalismus, to jsem teda jen zkoušela… A co všechno jsme pro to vytrpěli… No a vy teď zase budujete tu hvězdnou budoucnost.

A věříš třeba ty sám, že to zase nebude nadarmo, chlapče?“ Ostatně i organizace společnosti na vzdálené planetě, kam se hlavní hrdina dostane, nám něco připomíná a nejde jen o podobnost čistě náhodnou: kolektivní výchova v internátech, jediná pravověrná ideologie, vyvážená do okolních světů ve jménu Pokroku a Dobra. Ti, kteří se odlišují, jsou léčeni v sanatoriích, která ne nadarmo připomínají gulagy s těžkou, často zcela nesmyslnou prací, s nezbytnými kápy i jejich oblíbenci. Zajímavá je teorie regresorství. Pokud je cizí svět už na jistém stupni civilizačního vývoje a brání se přinesenému Pokroku, je třeba ho uvést do regrese, tedy na primitivnější úroveň; tehdy bude své pozvednutí přijímat s vděkem a nadšením (také příspěvek do úvah Ondřeje Neffa a dalších).

Ale žádné strachy, Lukjaněnko ani v tomto případě neztratil své hlavní přednosti – svěží a čtivý styl, neotřelé nápady, schopnost dát ději napětí, švih a spád.

Velmi oceňuji, že kniha je pro mladé všech generací, autor si (jako jeden z mála současníků) nelibuje v orgiích násilí a erotiky. A v doslovu Konstantina Šindeláře se můžete dozvědět, nejen kolik toho Lukjaněnko napsal, v jakých subžánrech se pohybuje a co se připravuje v brzké době k vydání, ale i něco o spisovateli samotném.