„Nevím, kdy to lidé podělali úplně, ale myslím, že pohár přetekl, když ukřižovali Krista. Myslím podruhé.“ Musíte uznat, že jako první věta románu to má říz. Zaujme, navnadí, natěší. Bohužel následujících čtyři sta stran převážně zklame.

Jen pro základní představu – svět blíže neurčené budoucnosti propadl peklu. Nebo to tak alespoň vypadá. Poté, co se na Zem vrátila magie a s ní i božské, polobožské a démonické bytosti, šlo to s lidmi od desíti k pěti. Pakliže neslouží jako potrava temným stvořením, zabíjejí se mezi sebou. Pro hrst drobných, kvalitní boty a nebo jen tak ze cviku.

Tímto světem projíždí muž beze jména a minulosti s obřím „klepetem“ místo ruky a „okem“, jež je více dílem démonovým než lidským. Muž, jenž nezná a snad ani nechce znát soucit. Chce jen přežít a nalézt svou minulost. I kdyby ho to mělo stát život. Nebo život někoho jiného, a to v jakémkoli množství.

Jsme tedy opět u rozervaného hrdiny, který si navzdory světu a sobě samému snaží zachovat alespoň zdání lidskosti. A opět je to on, kdo díky silné vnitřní síle dokáže jako jediný čelit zlu, které si už dávno připsalo vítězství.

Samozřejmě předčasně. Přes všechnu autorovu snahu koncept vytvořený v románech Na ostřích čepelí či Bez slitování není nijak překročen ani pozměněn. Což je na jednu stranu milé, na druhou už trochu stereotypní. To, že autor hlavního hrdinu v úvodní části nechá rozsekat na kusy a přežít, navíc zbaví čtenáře strachu o jeho život hned v prvopočátku. Tím pádem ubude i trocha toho napětí, které si možná nepřipouštíme, ale mělo by v každém příběhu být.

Nemilým překvapením je i rozdělení knihy, která se tváří jako samostatný román. Přitom je složená z šesti kapitol, jež (kromě poslední) fungují jako samostatné povídky. Bohužel dějově nijak výrazné -v devadesáti procentech jde především o vystřílení monster ve větším než malém množství.

Povídkový dojem o to více umocňuje neustálé rekapitulování předešlých událostí, tudíž (a to je na tom nejsmutnější) si stačí přečíst předposlední epizodu Ostrava – Zmrzlé peklo a dozvíte se vše podstatné z předešlých událostí zároveň s finálním odhalením a zakončením. A najednou je z čtyřstovkového románu rychlé a fungující stoosmdesátis­tránkové čtení. Budete tím ušetřeni mnoha odboček, které často zůstávají odbočkami nedokončenými a ke kterým se hlavní proud děje už ani nevrátí. Z celkového pohledu se tak z knihy stává nevýrazná „road movie“, které průběžně dochází dech a neustále zajíždí do slepých uliček. Naivní finále popírající pečlivě vytvořenou bezcharakterní atmosféru světa o to více zklame.

Drsný spasitel tak přináší spoustu nemilých překvapení – od sterilního děje přes podivnou koncepci po nic neříkající závěr. Uznávám, že s velkou pravděpodobností je většina mých negativních výtek způsobena přílišným očekáváním. Protože jinak kniha nabízí přesně to, co Miroslav Žamboch umí nejlépe – rychlou akci, úderné dialogy a vtipnou nadsázku. Čtenáři navíc jistě ocení, že se většina děje odehrává na území Čech a Moravy, což od tuzemského autora vždy potěší. Ilustrace Lubomíra Kupčíka, tvrdá vazba a přebal jsou další třešničkou na dortu. Bohužel se nemohu zbavit dojmu, že zrovna tato kniha si to z celé autorovy tvorby zasloužila nejméně.