Budu vám vyprávět o městě. O městě, které svou rozlehlostí a spletitostí přimělo mnohé věřit, že to není jen neživá spletitá síť kovu, skla a betonu, ale že je něco víc. Že žije, dýchá, přijímá potravu a vyměšuje. Že je stejně živou bytostí jako rozličné formy života, které ho obývají.

Připadá vám předchozí odstavec povědomý? Máte pocit, že tohle už jste někde četli? Pokud ano a pokud u vás slova New Weird nacházejí nějakou odezvu, měli byste zbystřit, neboť na českých knihkupeckých pultech se objevil nový přírůstek do tohoto vskutku zvláštního a těžce definovatelného žánru, kde jednotlivá díla spojuje pouze jejich žánrová neuchopitelnost. A podobně jako jeho předchůdci, i on posouvá už tak vágní hranice tohoto hnutí do nových poloh. V metropoli Veniss, která se vypíná k nebesům stejně vysoko, jako se zarývá hluboko pod zem, žije zvláštní kasta lidí. Říká se jim Umělci života a jsou schopni přetvořit genom jakéhokoliv živého tvora a jediný limitující faktor zde zastupuje jejich představivost. Nicholas je jedním z nich. Nešťastnou náhodou však přijde o nástroje potřebné k vykonávání svého zaměstnání a je nucen vydat se do podzemí Venissu, aby uzavřel dohodu s šedou eminencí Umění života a získal tak zpět své nástroje. To změní nejen jeho život, ale i život jeho sestry a jeho nejlepšího přítele.

Román Veniss Underground (může se zdát divné ponechání anglického názvu, když se zde nabízí hned několik českých překladů, např. Pod povrchem Venissu, Podzemí Venissu aj., ale po přečtení knihy veškeré pochybnosti zmizí, neboť právě anglický název nejlépe vystihuje podstatu příběhu) může v několika bodech připomínat trilogii Chiny Miévilla, která rovněž vyšla v řadě New Weird. V obou případech je čtenáři předestřen obraz metropole doslova gargantuovských rozměrů, obývané nejrozmanitějšími tvory hlásícími se k nejrozličnějším kulturám. Tím ale veškerá podobnost končí. Tam, kde Miéville čtenáře zahlcuje čtenáře do detailů propracovaným univerzem a propracovanou psychologií postav a kde komponuje příběhy epických rozměrů, VanderMeer v popisech pouze klouže po povrchu a předkládá spíše komorní dramata, v nichž se zaměřuje na niterné pocity svých hrdinů.

Rovněž jeho vypravěčský styl je umírněnější a střídmější než v případě vypravěče příběhů z Nového Krobuzonu. Jak VanderMeer pracuje s kulisami města, nejlépe dokládá hned jedna z prvních Nicholasových vět: „Město je klišé zhotovené z lepenky a natřené třpytivými barvami, aby skrylo prázdný střed – díru.“ Dlužno dodat, že v tomto případě lepenkové město neskrývá prázdný střed, ale kvalitní a dobře napsaný příběh o několika lidských osudech. To může autorovi sloužit jen ke cti, ale i tak se mnozí stěží ubrání pocitu prázdnoty v oblasti vykreslení prostředí a města vůbec.

Výše zmíněná slova ještě potvrzuje šest povídek, které jsou rovněž obsaženy v knize a celkově kompletují cyklus o Venissu. Není dobré hledat v nich způsob rozšíření znalostí o tomto městě, ale další výborná komorní dramata s několika málo aktéry.

Takže pokud hledáte neotřelou a čtivou knihu, která v konkurenci ostatních děl dokáže zaujmout svou originalitou, a pokud máte rádi New Weird, je pro vás Veniss Underground jasná volba. Ta originalita je sice trochu divná, ale to už k tomuto žánru prostě patří.