Ikárii jsem si pravidelně kupoval od roku 1993,z ceny 8kč se nám vyšplhala na 99,– a když si tak prohlížím staré ročníky nezdají se mi o nic horší než novější ba naopak. Chápu určité zdražování,ale o 100% mi přijde jako nenažranost pánů vydavatelů. Po všech těch krásných létech s milou Ikarii končím. Pro mě je alternativa časopis Pevnost za 69,– tlustší, barevný a navíc s něj mám pocit,že mu jde opravdu o čtenáře. Sbohem Ikarie!

Fakt, že předplatné zůstalo i přes zdražení časopisu stejné jako loni, byl jeden z nejlepších letošních vánočních dárků. Děkuji Ježíšku! Pište a vydávejte dál, držím vám palce.

jsem v šoku…mám Ikarii od prvního čísla, ale zdražením o 100% se přetrhlo naráz pouto..jak říznutím nožem…Ikarii pohltila konzumní doba…sbohem…

Milá Ikárie,

(já vím, že jsi Ikare, ale oblíbeným lidem a věcem říkáme po svém), musím Ti říci, že jsem dnes od Tebe dostal pecku mezi oči. Neodebírám Tě, chodím si pro Tebe do trafiky, často jednou za několik měsíců, abych pak s potěšením prolistovával naráz několik Tvých čísel a zjišťoval, co zajímavého skrýváš a na co se mohu těšit, až vyzbude chvilka času na čtení. Paní trafikantka je hodná, má pro to pochopení. Už jednou dávno se mě však ptala, zda Tě má pro mne i nadále schovávat. To bylo tenkrát, když jsi poprvé pořádně podražila. Sice jsem se tenkrát té ceny lekl, ale mé podvědomí za mne rozhodlo. Takže jsem slyšel, jak říkám, ano, chci tu Ikárii brát i dále Další velké rozhodování mne potkalo před časem, když Tě onen nově zřízený grafik zpotvořil tak, že jsem Tě nemohl poznat. I když, upřímně řečeno, někdy tehdy jsem Tě poprvé nemohl chvílemi poznat i kvůli Tvému obsahu. Ale protože dodnes patřím k těm, kteří vlastní úplně všechna Tvá čísla, řekl jsem si, že to nějak překonáme, vždyť tolerance je dost důležitá. Jenže dnes jsem zase po čase zašel do trafiky…. a uslyšel tam onu sumu 99 Kč. A opět se mě paní trafikantka sama od sebe ptala, jestli Tě chci i nadále brát. A opět mé podvědomí rozhodlo: původně jsem chtěl automaticky říci, ano, chci, ale místo toho jsem slyšel svá slova: „No, tohle číslo si ještě vezmu a přečtu si, co se děje, pak Vám řeknu“. Jenže mé podvědomí už vědělo, že je zle, že tentokráte skutečně končíme. Rozum mi sice nabízel záchranný pás a našeptával, že asi jde o mimořádné dvojčíslo, ale na pohmat jsi na to nevypadala …. Doma jsem si pročetl rozumnou argumentaci pana šéfredaktora a musel jsem řadu jeho argumentů uznat, koneckonců je to dobrá a možná už jediná cesta, jak přesvědčit Tvé kupce. Jenže já mám nyní také rozumové argumenty. Ano, rozsahem jsi vlastně menší knihou, proto jsem Tě taky moc uznával, jenže… občas jsi patřila mezi ty knihy, které člověk sotva dočte a už nikdy se k nim nevrátí. Tehdy jsem si Tě k ostatním číslům ve své knihovně zařadil jen z jakési fanouškovské loyality (či to už byla nostalgie?). A to je pro mne důležitý argument. Víš, jako člověk starší generace jsem vyrůstal na tom, čemu se říkalo vědeckofantastická literatura, která dokázala své čtenáře nejen upoutat, pobavit, vytrhnout z nedobré reality a přenést do lepších dob a světů; dovedla i vzdělávat a vychovávat. Proto jsou pro mne nepřekonatelná jména jako Asimov, Jefremov, Lem a podobní. Samozřejmě dnes vím, že to byla velká zásluha tehdejších redaktorů literárních nakladatelství a časopisů, kteří byli plně na výši a vybírali z toho, co tehdejší režim dovolil, jen to dobré. Nicméně ze zvědavosti jsem ochoten si přečíst i něco jiného, což začala představovat třeba Le Guinnová nebo Gibbson a jeho následovníci. A taky to šlo. To jsi nám dost slušně obstarávala, ale pomaloučku se to začalo sunout někam jinam. Holt Tě začali více zajímat mladí, říkal jsem si, a ani jsem nežárlil. Přesto jsem, možná dost naivně, stále čekal, zda se u Tebe objeví něco jako další Enemy mine (nebo v Tvé knižnici něco jako Když ještě žili lidé čili Město). Ale abych si Tě teď měsíčně kupoval coby „knihu“, kterou bych si normálně ani nepřečetl (natož zaplatil) … Taky proto jsem nikdy nepřešel na předplatné. Inu, jsi-li prezentována jako „vlastně-kniha“, budu se k Tobě jako ke knize chovat: předem (pokud na to budu mít čas a vzpomenu-li si) budu zjišťovat, co jsi zač, a teprve pak se rozhodnu, zda-li si Tě ten či onen měsíc koupím nebo ne. Bohužel, někdy Tě třeba propasu, obzvlášť, když na pultech zůstáváš jen měsíc, ale to se u knih stává. Jo, a jinak si myslím, že to ta hodná paní trafikantka pochopí. Promiň, že Ti to takhle zdlouhavě a naivně píšu, ale ukončovat tak důvěrný, dlouholetý vztah není jen tak, musím se s tím vyrovnat a tohle mi snad pomůže. Holt plánovitá barbarizace naší země musí pokračovat, jak je nalajnováno. Ale za to Ty nemůžeš, tomu věřím. Milá Ikárie, jak vidíš, nic Ti nevyčítám, dokonce Ti přeji, abys žila dál, jak Ti to půjde, ale už sama, pro mne už jen jako Ikarie.

Až dosud Tvůj

Petr

Pěkně děkuji . Mátoživě se klátíc po noční směně nakouknul jsem do boudičky za milou paní trafikantkou a hned si to ruka má šátrala pro Ikarii . Ruka držela útlý výtisk a oči přelétly obálku , hmmm 16 stran navíc , super a cena ?…. Zamžoural jsem… ale ona tam byla stále . Ještě jednou a stále nevěříc jsem se podíval na paní trafikantku . Usmála se a bylo vidět , že nejsem první koho vidí s tak tupým výrazem . " My říkaly , že už je to trochu moc "… Pokýval jsem souhlasně hlavou a začal výtisk spěšně vracet nehledě na stojany okolo . Sice spadlo několik Blesků a nějaké roháčky , ale Ikarii jsem poctivě vrátil a snad ani moc nezmačkal . Škoda ,že každá velká láska musí někdy skončit…. S tebou Ikarie jsem byl od studentských let , někdy nevěrný ,ale stále se pokorně vracející . Dnes jsem tě poprvé odmítl , už nebudeš více po mém boku na mém loži , už budu po večerech hladit listy jiných . Stala jsi se pro mne příliš luxusní až marnivou a pro takovou u mne již více není místa . Sbohem a šáteček tvůj Viktor Špička