(Nad dubnovou Ikarií)

Taky vám připadá, že hladiny sci-fi už příliš dlouho nerozbouřil žádný manifest, hutí, revoluce? Nejste sami. Několik britských a amerických spisovatelů se rozhodlo něco s tím udělat a vyvolat když ne revoluci, tak alespoň bouři ve sklenici vody. Vzali si za terč poměrně snadný a nijak nový cíl: komerční science fiction, její dominanci na trhu a její zpronevěřování se zásadám, jež razili bájní průkopníci žánru. Celý takzvaný Zlatý věk americké SF byl totiž založen na předpokladu, že žánr musí dodržovat věrohodnost vědeckou i společenskou. To se už dávno neděje, a tak je třeba bít na poplach.

Pár rozhněvaných mužů se sjednotilo pod vlajkou takzvané „světské SF“ (Mundane SF, ve významu všední, z našeho světa), nejznámějším z nich je respektovaný spisovatel Geoff Ryman. Pojďme se snažit, aby byla SF serióznější, aby zobrazovala možnou budoucnost a neohlupovala nás nesplnitelnými sliby, tvrdí hlasatelé tohoto směru. Jaké falešné sliby mají na mysli? Například představu čilé meziplanetární komunikace s mimozemšťany. „Zatím neexistuje důkaz o existenci mimozemského života, což neznamená, že neexistuje mimozemský život,“ praví se v manifestu světské SF. „Ale musíme vycházet z předpokladu, že překonat obrovské vesmírné vzdálenosti je pro mimozemšťany stejně obtížné jako pro nás.“ Vyznavači světské SF hovoří o „ohňostroji stupidit“, kterým je současná SF zamořena. Patří mezi ně namátkou: mimozemšťané, co se chovají jako lidé navlečení v latexu, mimozemské invaze, létající talíře, mezihvězdná radiová komunikace, alternativní světy s odlišnou historií, cesty časem, teleportace, nadsvětelné rychlosti a tak dále.

Věrozvěsti světské SF tvrdí, že nejenže dělá špatná SF špatné jméno celému žánru, ale – což je možná horší – infikuje čtenáře zhoubnými představami o nekonečných možnostech, které bude lidstvo v budoucnosti mít. Namísto racionálního, ekologicky orientovaného životního stylu nám tu vyroste mládež přesvědčená o tom, že energie je dost a všude kolem ve vesmíru je spousta dalších obyvatelných planet, kam bude možné v případě nouze přesídlit. Namísto mimozemšťanů a jiných světů by nás měli podle zastánců světské SF zajímat lidé: jejich věda, víra, naděje i slabosti.

Že vám to zní trošku naivně? Každý manifest musí skutečnost zjednodušit. Že se ale málokterý spisovatel SF obtěžuje skutečně prostudovat vědecké základy svých nápadů a že někteří autoři tahají úchvatné SF motivy z rukávu se snadností kabaretních kouzelníků, je ale také fakt. Rozhodli jsme se přikývnout revoluční výzvě a orientovat zahraniční část dubnové Ikarie zmíněným tématům. Je to především povídka Geoffa Rymana, která se věnuje tématu pro dynamický žánr SF zdánlivě velmi neatraktivnímu: problematice stárnutí a roli starých lidí ve společnosti. Další dvě povídky jsme vybrali z výročního stého čísla britského magazínu Foundation vydaného v loňském roce. Jeho editoři oslovili SF spisovatele s návrhem, aby napsali povídku umístěnou do budoucnosti, ve kterou doopravdy věří. Kupodivu se některé příspěvky dostaly od dnešní reality hodně daleko. Základem všech ale bylo rozvinutí tématu, které se dotyčných autorů nějakým způsobem osobně dotýkalo. Ať už jde o motiv ekologický jako u Tricie Sullivanové nebo politický jako u Johna Kessela, jehož portrét budoucího vůdce Ameriky nápadně připomíná životopis Adolfa Hitlera…