Sanča Fülle (*1960)

Narodila se na Slovensku. Od rozdělení federace žije v Praze. Pracuje v Národní knihovně. V roce 1995 začala studovat na Karlově univerzitě sinologii, dokončila ji v roce 2001. Součástí studia byla roční stáž v Číně, která změnila její pohled na čínskou i evropskou kulturu a na život vůbec. Publikovala odborné články v časopisech Nový Orient, Historický obzor a na Slovensku v Histórii a Revue aktuálnej kultúry.

Strážce noci začala psát po návratu z Číny. Původně ho poslala do soutěže Cena Karla Čapka v roce 2002. Zde se v silné konkurenci umístila na třetím místě v kategorii román. Text byl ale natolik kvalitní a čtivý, že ji ho Zdeněk Rampas nechal rozšířit a posléze zařadil do tritonovské edice Paralelní světy, kde vyšel v roce 2007. Sanča má ráda literaturu, historii, operu, metal a silné zážitky.

---

CHCI PSÁT POBUŘUJÍCÍ PŘÍBĚHY

říká bez ostychu autorka s exoticky znějícím jménem – Sanča Fülle. Že to myslí opravdu vážně, dokazuje už její literární debut – Strážce noci. Akční příběh Lízy Bogrenové odehrávající se v krutém Východním pohraničí postkatastrofické Evropy zaujme svou až brutální syrovostí a opravdovostí stejně jako netradičně propojenými motivy. Řád a právo tu totiž hájí mniši-válečníci v sedlech silných motorek, kteří se ohánějí nejen meči, ale i velkorážními pistolemi…

Pracujete v Národní knihovně, jaký je vlastně váš vztah ke knihám?

Dobré knihy mám ráda, s užitečnými je to stejné. Nejlépe když obojí splývá, i odborná literatura může být poutavé, dramatické a humorné čtení. Kupříkladu z fyziky. Nebudu tvrdit, že tam všemu rozumím, ale přibližuje mi to moderní vědu. Kniha, to je nádherné dobrodružství.

Jaké bylo vaše první setkání s fantastikou?

Byl to Obraz Doriana Graye! Myšlenka vlastního tajného vesmíru v mysli, paralelního života. Zaujal mě i fakt manipulace, pro mne něco nového. Mluvila jsem o tom se strýčkem, půjčil mi Zlatá jablka slunce. Co vám mám říkat, znudily mě, čtrnáctiletou holku!

Můžete prozradit, co stálo na počátku Strážce noci?

Já a Líza Bogrenová. Byl čtvrtek odpoledne, přemýšlela jsem o jedné z povídek, co jsem měla na disku. Že je jako portrét namalovaný před lety, něco nepravého. Portrét Sanči Fülle. Náhle mi bylo jasné: v mém životě už je místo jenom pro pravdu. Otevřela jsem si soubor a nadepsala ho Strážce noci. Z mého nitra vystoupila Líza. Když jsem psala, byl pro mě docela problém na sinologickém semináři nekurvovat.

Hned první scény románu jsou šokující svou brutální otevřeností jakési zpovědi zneužívané dívky, která působí neuvěřitelně věrohodně.

Asi chcete vědět, jestli je v Líze něco autobiografického. Je a není. Jsou v ní moje názory, postoje, ale příběh je smyšlený. V dětství mě nikdo nezneužíval. V životě jsem dlouho a často dělala věci, se kterými jsem nesouhlasila. Proto popis mého odporu k něčemu může působit dost reálně.

ŽENY CHTĚJÍ VYSNĚNÉ MUŽE. DOSPĚLÉ ŽENY ALE ŽÁDAJÍ ROVNOCENNÉ PARTNERSTVÍ

Takřka v poslední chvíli se objeví mnich-válečník Adrián, který Lízu vyrve z rukou zloduchů a navíc ji pomstí. Není Adrián ztělesněním ideálu mnoha dívek o rytíři na bílém koni?

Jasně že je. Když žena pozná okouzlujícího muže, je v jejích očích dokonalý. Až v dalších „kapitolách“ si všimne lidských vlastností. Bohužel mu je málokdy toleruje. Ženy chtějí vysněné muže. Vadí jim zmuchlané ručníky přes vanu a trencle na kanapi. Jít na záchod je hrdelní zločin a lhostejnost k názorům obšlehnutým z bulvárního tisku důvodem k vyražení z ložnice.

Když člověk dospěje a má tu pravou míru sebeúcty a sebedůvěry, vyžaduje rovnocenné partnerství. Adrián snad vypadá ideálně, ale když se mu kouknete na zoubek, ukáže se muž, který chrání své soukromí a docela si umí jít za svým. Vzor ctnosti to není. Dřív namyšlený čopr s milenkou na každé štaci, na konci ztroskotanec, mezitím přefikne kolegyni a spikne se s ní… Ale uvnitř je dospělý Adrián, který nikoho nepotřebuje ponižovat.

Mnoho lidí říká, že jsem vyrovnaná žena. Odpovídám, že spíš srovnaná se sebou. Takového jsem chtěla ukázat Adriána. Člověka, který ze sebe nedělá, co není, a za to, co je, se nestydí. Stejně se chová k Líze. Nechá ji myslet si, co chce, dělat, jak uváží. Jungiánský animus, který ji provází v každém okamžiku. Myslím, že člověk takové lidi nachází, až je s to je vnímat. Když dokáže říct ne těm, co ve vztazích hledají nadvládu a převahu. Je to ale i opačně, Líza je Adriánova anima.

Proto jsem také nechala Adriána mluvit o sobě v ich formě. Aby oni dva vzájemně nehodnotili své počínání. Jde o respekt, který musíme mít ke svému protějšku. Ne o lásku. To slovo je zprofanované, vyprázdněné, nemám ho ráda. Existuje něco víc. Obdiv, úcta, důvěra, tolerance.

Líza se musí i potom těžce vyrovnávat se svou minulostí, přesto je neobyčejně vitální. Co ji pohání a čeho se bojí?

Čeho se Líza bojí? Šílíte? Vůbec ničeho! Nedala jsem jí dost silný pud sebezáchovy. Pak je lehké hrát vabank. Smrt už zná, protože ji sama způsobila. Ví, že jednou přijde i pro ni. Sám jste to řekl: vyrovnává se s minulostí. Neutápí se v ní.

Významnou roli v knize hraje Řád Světlonošův. Jaká je jeho úloha ve Východním pohraničí?

V průběhu psaní jsem toho vymyslela o Řádu mnohem víc, než se dostalo na stránky Strážce. Je to stejné, jako když režisér natočí spoustu materiálu, ztvární celou kulturu a pak to na plátně prolítne během vteřiny. Třeba elfštinou ručně psaná kniha, kterou čte Arwen v Návratu krále. To nebyla jedna stránka, oni popsali všechny a nádherně je svázali.

Tak se idea Řádu Světlonošova jenom zableskne ve chvíli, kdy Líza na laudes poslouchá opata. Lucifer, který potvrdil Bohu, že stvořil svobodnou bytost. Obraz člověka budoucnosti, který na sebe bere odpovědnost za své činy. Kvůli téhle podstatě Řádu jde Líza do toho.

Proč jste zvolila právě postkatastrofický svět jako kulisu, ve které se odehrává váš příběh?

Pro kataklyzma, kterým prošla Líza. Připadlo mi čitelnější, že svět se vyvíjí spolu s ní, i když opačným směrem. Je to symbol, synekdocha jejího světa naruby. Vzpomínáte na obrovskou světelnou reklamu v Blade Runnerovi, kde si gejša strká do pusy suši? To je zase symbol toho světa, náznak, že něco je falešně.

Nalíčená Japonka není skutečná gejša, jenom virtuální postava, která donekonečna dělá to samé, nezávisle na své vůli. A tenhle monolit, symbol vnějšího tlaku, je stěžejní bod jak ve sci-fi(ve Vesmírné odyseji je to obelisk na Měsíci), tak i v čínském románu (nový a posléze zchátralý chrám v Literátech a mandarínech). Proto ruiny světa s Řádem Světlonoše.

DÁVÁM PŘEDNOST TOMU VZÍT ŽIVOT DO VLASTNÍCH RUKOU

Co Adriána a Lízu žene dopředu a proč se rozhodnou bojovat proti tak mocné organizaci jako Řád? Už od počátku přece vědí, že mají pramalé šance.

Oni byli příslušníky Řádu z mnoha důvodů. Všimněte si jméno toho řádu. Kdo myslíte, že je Světlonoš, Lucifer? Síla, která se hned tak nevzdá. Nebojovali ani tak proti Řádu, jako za pravý Řád. Vzali to individuálně a to přece jenom jisté šance nese. Přinejmenším možnost zachovat si tvář.

Víte, přála bych si, aby tady lidi míň drželi hubu. Nevím, jestli to je relikt socialismu, anebo národní vlastnost. Ve chvíli, kdy má někdo něco rozhodnout a projevit názor, raději nejde k volbám, protože jeho hlas stejně nezpůsobí, aby se společnost vyvíjela, jak chce on. Nesmlouvavě se vyjádřit u piva mu úplně stačí. Dávám přednost něčemu jinému. Vzít svůj život do vlastních rukou.

Text jste nakonec poslala do Ceny Karla Čapka. Proč právě tam a jakého se mu dostalo přijetí?

Ne nakonec. Nejdřív. Sotva jsem splichtila první verzi, přítel mě zpanikařil, abych to ihned poslala do CKČ, že je za tři dny uzávěrka soutěže. Tak jsem je obšťastnila něčím, co jsem si sama sotva přečetla. Třetí místo byla za daných okolností docela odměna.

Jak se vlastně stalo, že Strážce vyšel jako kniha?

Zásluhou Zdeňka Rampase a Michaely Rampasové. Oni mě povzbuzovali a měli se mnou andělskou trpělivost. Přepisovala jsem ho třikrát. Uvědomte si, že jsem předtím nepsala. Odborné práce nemůžu počítat, několik povídek v šupleti mi bylo k ničemu. Já vlastně Strážce jako sci-fize začátku nebrala, prostě jsem chtěla napsat vážnou knihu.

Kousl jste si někdy do suprbáječnýho dortu tak, až jste si myslel, že se jím zalknete? Byla jsem se skvělými lidmi, co v životě něco dokázali, a teď mi pomáhali a já věděla, že musím něco udělat. Když jsem držela první svazek Paralelních světů, Poláčkův Kyberpunk & Heavy, a v druhé ruce letáček Zdeněk Rampas uvádí edici…, byla jsem si naprosto jistá, že budu makat bez spánku, bez jídla do okamžiku, než bude Strážce natolik dobrý, aby mohl v Paralelních světech vyjít. Velice si cením, že moje kniha vyšla v řadě takových autorů jako Jan Poláček, Ivan Kmínek a Eva Hauserová.

PROMIŇTE, ŽE SE NEJMENUJI MARIE NOVÁKOVÁ!

Máte už nějaké ohlasy na román?

Moc ne, jenom od známých. A víte, jak máte brát chválu od lidí, co vás mají rádi, anebo vám něco dluží. Jsem úplně neznámá. V Česku si lidi řeknou, Slovenka, co dřív psala do Ceny Gustáva Reussa (že něco takového existuje, jsem se dověděla z recenze Jana Macháčka v Interkomu po umístění Strážce v CKČ).

Slováci: nemůže to být nic moc, už jí bylo čtyřicet, a doteď nenapsala ani jednu šermířskou etudu. A všichni mají dotaz: co je to za děsné jméno, Sanča Fülle? Takže promiňte, že se nejmenuji Marie Nováková.

Připravujete něco nového?

Mám pár rozpracovaných námětů. Uvidím, jestli bude mít Strážce úspěch. Teď u nás letí spíše takové bojůvky, na ty mě moc neužije. Psát pro pár desítek lidí samozřejmě můžu, ale pak by se to nevyplatilo vydávat. Stačilo by rozeslat po netu.