KNIHA POD LUPOU

Laser-books očekávání čtenářů svou produkcí, rozdělenou do několika edic, nejen naplňuje, ale i aktivně formuje. Po dlouhém čekání odstartovanou edicí Moderní díla fantasy tomu není jinak. A soudě dle prvního svazku čeká nás řada kvalitních čtenářských zážitků. Lži Lockeho Lamory jsou okouzlující, vulgárně poetické, zábavné a požadavky na „velkou“ literaturu nespoutané – přičemž jejích kvalit svým způsobem dosahují, jak lze vidět nejen na autorem zvoleném prostředí.

Tím je Camorr, beroucí si to nejlepší z Benátek Giacoma Casanovy, Paříže Cartouche a krásné Angeliky, zeměplošského Stínova a vůbec všech měst, skutečných, idealizovaných i zcela imaginárních, kde kdy hráli hlavní roli zloději, podsvětí i honosné dvory, přetvářka, lži a intriky, ale i čest, přátelství, láska a vtip, s nímž hrdinové překonávali překážky a sebekrutější rány osudu. Lynch veškeré tyto přísady, odpovídající obecnému povědomí o zmíněných městech (konkrétně na Benátky odkazuje poloha Camorru, ale i řada jmen a pojmů) a klukovským snům o životě mimo zákon, pečlivě míchá a koření zálibou v historii. Přesně ví, jakou představu chce ve čtenáři vyvolat.

Camorr, uvěřitelný i fantastický zároveň, díky bohatým, na detail zaměřeným popisům, též ve vší své krutosti krásný a podmanivý, skutečně dějinami oplývá a důraz na drobnosti každodenního života (od šlechtických komnat po nejrůznější slavnosti) vykresluje věrohodný svět deklasovaných živlů i aristokracie, žijících v křehké rovnováze. To vše doplňují fantastické motivy (pozůstatky předlidské rasy Eldrenů, alchymie, kouzla aj.), které však nejsou vypočítané na efekt, ale (jak se ukáže i v závěru románu) skutečně určují zápletku a dodávají jí hloubku.

Atmosféru města dokonale tlumočí i kongeniální obálka Benjamina Carrého, zachycující postavu, spíše stín či pověst, nežli skutečnou bytost z masa a kostí, na hranici nejen dvou živlů, ale i světla a tmy. Právě zde, na pomezí, se totiž pohybují i hrdinové románu, Páni parchanti, zločinecký gang, který se obohacuje na úkor šlechty, ale rozhodně nepatřící do podsvětí. Oficiální i neoficiální svět jim je pouze kulisou, vytvářejí si svět vlastní, kde jediné, na čem záleží, jsou přátelé a na umění povýšené krádeže.

Lynch tak vypráví zdánlivě klasický zlodějský román, vrší zvraty a jeden plán kříží druhým. Aby se takový příběh nezvrhl v pouhou řadovou mordýřskou historku, je třeba správně pracovat nejen s prostředím (již zmíněné romantické prvky a idealizované zlodějské komunity), ale především s postavami, které musí být nejen dostatečně tvrdé, aby nástrahy děje přežily, ale také dostatečně sympatické a umožňující čtenáři sebeidentifikaci. Páni parchanti tak mají něco z Robina Hooda, jejich skrýš je městskou obdobou prosluněného Sherwoodu, řídí se určitým kodexem, ale v případě nutnosti jsou schopni i krutostí.

Konečně, svět se s nikým nemazlí a autor neváhá zábavné získávání peněz vystřídat triumfem násilí a bezcitného pragmatismu, stejně jako všepohlcující touhou po pomstě. Své postavy sleduje tu se soucitem, jindy s pobavením (za zmínku stojí např. Lockeho návštěva nevěstince), ale rozhodně s vědomím, že i dobrým lidem se dějí špatné věci. Přesto postavy neztrácejí vtip a schopnost bavit. Patří k hrdinům, které jsme mohli spatřit třeba ve filmové sérii Dannyho parťáci. Ovšem Lynch pro ně udělal to, co kdysi autoři drsné školy pro vraždu – vytáhl je z honosných sídel a vykonstruovaných zápletek zpět do špinavých ulic a labyrintu lidských vášní a pořádně je v té špíně vyválel.

Což se odráží nejen v chování. Expresivitou se nešetří. Příběh je klasický, ale podání ryze moderní. Lynch dobře ví, že jeho postavy nemohou mluvit spisovně a raději se spoléhá na argot a přirozeně bohatou nekonvenční mluvu. Především Páni parchanti se svými slovy doslova opájejí, vzdávají si vzájemně hold, pábí a svým způsobem básní, podobně jako některé postavy v Eriksonově Malazské knize padlých. Použité vulgarity přitom odkazují nejen na společenské postavení mluvčích, ale v souvislosti s členy vyšší společnosti slouží i k vtipnému podtržení situace.

Lynch se za sprostou mluvu nestydí a dokáže jí vtisknout podobný rytmus a kouzlo jako tvůrci westernového seriálu Deadwood. Sílu tohoto jazyka podporuje i překlad Romana Tilcera – jeho pučmelouni možná nesednou každému, ale je vidět, že si s překladem vyhrál a nebál se riskovat. Jsem tomu rád, i když si neodpustím poznámku: přestože se slůvko „fuck“ v angličtině běžně vkládá i mezi slovo a předponu, v češtině to vypadá podivně. Ale to je skutečně ojedinělá výtka, kterýžto fakt je při vědomí rozsahu knihy největší pochvalou všem zainteresovaným – od překladatele po redakci.

A tak zbývá jediná výraznější výhrada. Tou je míra citové angažovanosti, kterou autor od svých čtenářů očekává. Ne vždy se mu totiž daří připravit scénu tak, aby měla největší možný emocionální účinek (naopak výstavba vtipu či stupňování napětí mu jde na jedničku). To se však s přibývajícím počtem stran mění, i díky vhodně zvoleným pohledům do minulosti postav a města (závěrečný Lockeho blaf, ale třeba i slovní hříčka Jeana Tannena na téma „zvrhlé sestry“).

Celkově se jedná o na debut vynikající dílo, u něhož nezbývá než těšit se na další díly (obsahující vždy uzavřený příběh). Lži Lockeho Lamory se nesnaží zavděčit těm, kteří chápou umění jako službu společnosti, ale raději ve velkém stylu rehabilitují klasické brakové čtivo, hemžící se převleky a podrazy, kde čtenářovu radost ze zběsile pádícího děje nekazí žádné konvence. Přehlíženému žánru se dostalo požehnání pana spisovatele.

Scott Lynch sice ještě se čtenářem nemanipuluje s takovou grácií, jako Locke se svými oběťmi, ale dává tušit, že se mu to jednoho dne povede. Zatím alespoň předvádí kvalitní a zábavný fantasy román, jenž se nesnaží bořit hranice, protože dobře ví, že dobrodružství a fantazie žádné nemají.

Scott Lynch: Lži Lockeho Lamory. Přel. Roman Tilcer. Obálka Benjamin Carré. Plzeň, Laser-books 2009. 488 s. 329 Kč