V Číně ho znají tak dobře, že průměrný občan je schopen vypočítat všechna Opičákova dobrodružství. Nesmírnou oblibu získal také v jiných částech Asie, zejména v Japonsku. „Putování na Západ“ a Opičí král ovlivnili například populární seriály „Ranma“, „Dragon Ball“, „Gensomaden Saiyuki“ nebo „Xin“. Sun Wu-kchunga objevil pro ostatní svět až anglický orientalista a sinolog Arthur David Waley v polovině dvacátého století.

Žádný jiný hrdina starších dob nemá takové štěstí na angažmá všeho druhu, ani bájní antičtí a keltští válečníci; jenom univerzálně uplatnitelný Herakles/Herkules trochu zaskóruje. Postavu opičího poloboha z pradávných mýtů si vypůjčil v šestnáctém století mingský literát Wu Čcheng-en do své fantasy „Putování na Západ“. Všetečný, maximálně asertivní, ukrutánsky odvážný a mimořádně bystrý Sun Wukchung s ostrým jazykem dovádí na tolika místech, že byste to ani nehádali…

PŘEVLEKY DÉMONICKÉHO OPIČÁKA

S tou jeho neposednou opičí letorou se nemůžeme divit, že proklouzl do pera ctihodnému panu Wu. Z jeho románu o zbožném mnichovi Tripitakovi a jeho třech učednících – démonech, kteří při svízelné výpravě za posvátnými písmy odčiňují svá provinění, zase pronikl do díla celému zástupu spisovatelů, výtvarníků, scénáristů i filmařů. Možná že Sun Wu-kchungovi pomohla i jeho magická moc, díky níž se dokáže proměnit v cokoli, z hrsti svých chlupů vykouzlit tisíce vlastních klonů, vzít na sebe číkoli vzhled (s výhradou, že pokud nabere člověčí tvářnost, změní se mu sice obličej a ruce, zatímco tělo zůstane opičí včetně chvostu).

Stejnou pestrost nabízejí Opičákovy podoby v příbězích, které z původního „Putování na Západ“ vzešly, i v doprovodných ilustracích. Vyprávění o králi opic – Tripitakově průvodci se stalo zrcadlem kulturního, ideového i estetického cestování napříč údobími a zeměmi reálného světa.

Nejčastěji se Opičí král objevuje jako drobný čiperný chlapík ve žlutém oděvu a tygří suknici, s charakteristickou čepičkou, jejíž obroučka má konce zatočeny nebo spojeny měsíčním srpkem. Při bližším pohledu neunikne, že geneticky má Sun Wu-kchung nejblíže k makakům. V ruce třímá tyč se širokými kroužky na koncích, svůj milovaný „přací“ kyj, který ukradl dračímu králi. Zbraň na to nevypadá, ale dokáže přizabít i při lehounkém zásahu.

A mění se opravdu podle přání, od velikosti vyšívací jehličky až po monstrózní sloup sahající do nebes: úměrně dle potřeby a momentálního vzhledu svého majitele.

Pokud tak vystupuje ve filmu nebo na divadelní scéně, jeho gesta a pohyby odpovídají typické mimice a postojům opic. V čínské opeře je maska Opičího krále bílá, s černě načrtnutými chlupy a výrazným, rudě vykresleným trojúhelníkem opičích rysů. Barvy symbolizují jak Opičákovo bojovné hrdinství, tak i méně pozitivní stránky jeho charakteru. Na některých vyobrazeních je Sunův vzhled opravdu hodně živočišný: od starých dřevorytů, libujících si v naturalismu, až po současnou mangu. Jeden z kreslířů dokonce podle stylu bytostí s okatými infantilními tvářinkami nabízí Suna coby rozpustilou baculatou opičku. Jinde se Sun objevuje jako téměř člověk, s rukama – nikoli tlapkami, bez širokého opičího nosu a s vlasy (či spíše vlasy) místo husté zvířecí srsti.

Takové zpodobení pro Opičího krále zvolil japonský hraný seriál „Opičák“ či americký film „Rok draka“ . K ještě radikálnějšímu polidštění sáhli tvůrci japonského manga zpracování nebo snímku „Chinese Tall Story“. V kresleném příběhu Opičák vystupuje coby idealizovaný fešný a mladý válečník ve starobylé zbroji, ovšem s elfsky protaženýma ušima. V čínském filmu (prozrazujícím vliv japonské komiksové kultury) pro změnu moderně vyhlížející, rovněž velmi přitažlivý mladík Sun pobíhá v přiléhavé kombinéze sešité z kusů rudé kůže. V těchto úlohách jeho identitu prozrazuje už jenom přací kyj a obroučka kolem čela.

NAPŮL MUŽ, ZPOLA OP

Významný výtvarník Katsuya Terada, mistr mangy, neváhá podat Opičího krále jako skutečného nelítostného démona s rozježenou hřívou a modravou pokožkou (vzor Lobo), s vypracovaným hrudníkem a děsivými tesáky.

Ani zde však nechybí kyj – atribut Opičákovy moci, i čelenka – nástroj jeho zkrocení. Dlužno dodat, že ten očarovaný kroužek nosí Sun Wu-kchung vždycky, bez výjimky hrdě jako ozdobu. Katsuyův „Monkey King“ stojí za zmínku už proto, že obsah komiksu je stejně brutální jako obálka s titulním hrdinou, ani sex tady neschází. Jména postav a jejich charaktery doznaly podstatných úprav. Krvežíznivého, zběsilého Goku – Opičího krále doprovází Čuník Hakkai a Mnich Sanza – zvrhlí démoni. Zůstal základní syžet příběhu: Střet s Buddhou, vykoupení duchovním, zde pojmenovaným Genjo, boje s nestvůrami a nejrůznějšími protivníky.

Ony se mění i podoby a pojetí dalších ústředních postav „Putování na Západ“. Nejstarší obrázky lidových vydání Wuova románu představují Čuníka jako hrozivou, vyzáblou postavu s nestvůrnou, divokou kančí hlavou. Našinec pochopí, proč se za starých časů lidé obávali nejen divočáků, ale také polodivokých „domácích“ prasat. Později nabývá Ču Pa-tie, Čuně osmi zákazů, vzhled humornější, kulatější a veselejší. Na druhou stranu, býval to přece jen nebeský generál… Tripitaka – jak bylo zmíněno minule -je pro své křehčí založení představován v japonském seriálu „Opičák“ mladou a hezkou herečkou. Obvykle bývá důstojný, poněkud nevýrazný, s jemnou ušlechtilou tváří, neurčitého mladšího věku. Ovšem ve značně netradiční fantasy na motivy „Putování“, nazvané „Chinese Tall Story“, prokazuje Tripitaka velmi mužné a heroické rysy. Bojuje o svobodu svých učedníků a zamiluje se do ještěří démonky. Nevzhledná dívčina, noční můra dentisty, kadeřníka a vizážisty, se promění v okřídlenou krasavici. Nakonec se ukáže, že se jedná o mimozemšťanku; ne nebešťanku – opravdu E. T. Nedivte se, v příběhu narazíte také na vzdušné skútry. Ale jinak je tenhle nový film (2005) moderně pojatá, barvitá a místy opravdu skvělá podívaná, kterou by ctitel fantastiky neměl opomenout… pokud se k ní ovšem dostane.

OPIČÍ NOSTALGIE

Já osobně jsem se s Opičím králem setkala v době, kdy jsem ani netušila, že to vůbec Opičák je. Promítal se tu kdysi barevný francouzský film o malém Pařížanovi, který se v modrém pyžamu (to pak slouží jako úbor ve stylu mimikry) propadne do Číny.

Neustále tam hopsalo, pošklebovalo se a metalo salta jakési podivné, ale zajímavé mužské stvoření – mírně trhlé, které klukovi dělalo průvodce místními pamětihodnostmi a zvyky.

Netušila jsem, že tam vystupoval Sun, aby napomáhal rozvíjející se družbě mezi Východem a Západem… Lépe si pamatuji černobílý loutkový filmeček podle jedné epizody z „Putování“ – lidi, to se dřív vyráběly nádherné animáky, kam se hrabe dnešní 3D produkce! Vyprávění o tom, jak se poutníkům díky Opičákově odvaze a chytrosti podařilo přejít Ohňovu horu, kterou hlídal démon Silný buvol, kdysi Sunův pokrevní bratr a pak úhlavní nepřítel, patří snad k prvním animovaným filmům čínské provenience. Přesto, dokonce podle nynějších měřítek, šlo o snímek velmi zdařilý a zábavný.

Létalo se tam v mracích, hlavní postavy narůstaly do olbřímích rozměrů, hemžili se tam ozbrojení ďáblíci, šlehaly plameny a hrdinové divoce a vynalézavě bojovali. V těch časech něco nevídaného! Nějak jsem nechápala, proč jeden z nich vypadá ne úplně jako člověk a ten druhý má vepří hlavu, ale moc se mi to líbilo. Úžasný objev!

Ve druhé polovině padesátých let neexistovaly kreslené seriály, fantasy, televize. V tomhle dost dlouhém loutkovém snímku se nepoučovalo a neburcovalo: šlo o cosi imaginárního, klasifikovatelného jako objekt čarování. Přitom historická témata byla vážná, v drtivé většině třídně orientovaná a vyhrazená hercům živým či animovaným, nikoli zástupcům fauny. Pokud se objevovala zvířátka, projevovala se většinou zábavnou a pozitivní formou. Nenosila starodávnou zbroj, neprovozovala magii velkého stylu a neválčila. Jenže hrdinové Ohňové hory určitě nepatřili k lidem… Byl to Sun – a já to tenkrát nevěděla.

Pochopila jsem až osm let poté, kdy u nás poprvé vyšel knižně „Opičí král“. A byla jsem uchvácena ještě víc, a spolu s řadou jiných jsem navěky propadla kouzlu opičího démona. Vlastně… čaromoci skutečné fantasy.

Naposledy mne Opičí král okouzlil na letošním knižním veletrhu. Ve stánku Tchajwanu vystavovali komiks – podivně známý… Ano, přes bubliny s čínským písmem jsem odhalila starý známý přechod přes Ohňovu horu, sepsaný před více než čtyřmi sty lety a před půl stoletím převedený na filmové plátno. Tentokrát byl textově upraven a rozšířen, jen lehce inspirován mangou, ale ponechal si osobitý výtvarný rukopis. Pozadí obrázků bylo generováno na počítači, takže působilo trojrozměrným dojmem. A Sunovou protihráčkou byla malá rozjívená démonka, dceruška Silného buvola, kterou si tvůrci iniciativně přidali. Hle, Opičí král pro dnešní dítko, odkojené anime z DVD přehrávače. Není to magie sama?

Vskutku Nesmrtelný Sun Wu-kchung, rozkročený mezi roztomilým opičátkem a krvežíznivým démonem, se na jarmarku staronových příběhů neztratil…

Monkey: A Folk-Tale of China (1942). An abridged translation by Arthur Waley. London: Penguin books, 1942. Wu Čcheng-en: Opičí král. Z čín. pův. vyd. Si-jou-ťi ku-š’ přel., předmluvu naps. a pozn. opatřila Zdena Novotná. Praha: SNDK, 1964.
Mo Timothy: The Monkey King. London : Sphere Books, 1984.
Wu Čcheng-en: Opičí král: vyprávění o putování na Západ. Z čínských originálů přeložila, upravila, předmluvou, vysvětlivkami a ediční poznámkou opatřila Zdenka Heřmanová-Novotná. 2. rozš. a uprav. Vyd. Praha : Albatros, 1997.

ŘÍŠE DESÁTÉ MÚZY – FILMOVÉ OZVĚNY

Je obtížné vypátrat všechny celovečerní filmy, animovaná díla a krátkometrážní snímky, v nichž se Opičák vyskytuje, sám nebo s přáteli. Zdá se však, že jednou z prvních adaptací byl japonský komický muzikál „Enoken no songok?: songok? zenko-hen / Opičák Sun“ (1940). Následoval „Son go k?“ (1959), japonský film, jehož různé zahraniční názvy můžeme přeložit jako Opičákova dobrodružství, Kouzelná (nebeská) opice, Opičák Sun nebo Putování na Západ. Čína kromě jiných, již ztracených snímků věnovala Opičákovi komedii „The Monkey in Hong Kong“ (1969). O dva roky později se do něj náš hrdina vrátil: „Sun wu kong dan nao Xianggang“.

Tvůrčím, byť ne zcela chvályhodným způsobem si s „Putováním“ a s osudem pana Wu Čheng-ena pohrává americko-německý televizní film „Rok draka / The Lost Kingdom/The Monkey King“ (2001). Obdobně inovátorská A Chinese Tall Story (2005) byla představena výše. Motivy z „Putování na Západ“ přináší v obou dílech „Čínská odysea: I. Pandořina skřínka, II. Popelka“, nalezneme je rovněž ve filmu „Heavenly Legend“ (Čína, 1998) nebo v krátkém hraném „Ping Shao Han: Ascension“ (2004).

Obsáhlá a dějově nabušená předloha si vyžádala seriálová zpracování. Japonská „Saiy?ki/Opičák“ (1978–81, 1993) i čínská série „Putování na Západ“ (1986 I. část – promítaná v české televizi, 2000 II. část) si dodnes získávají fanoušky na celém světě. Čínská televize se pak vrátila k Opičímu králi ještě sérií „Chai tin dai sing suen ng hung“ (2002). Animovanou poctu předloze složila japonsko-americká série „Monkey Magic“(1998).

Mezi kreslená zpracování patří anime „Gensomaden Saiyuki“ a její SF varianta „Saiy?ki Starzinger“ (1979), v níž princezna Aurora se třemi androidy putuje vesmírem, aby na Velké planetě obnovila její kosmickou energii. Volněji se motivy „Putování na Západ“ objevují v animované verzi „Dragon Ball“ nebo „Xin“. Je možné shlédnout velmi zdařilý čínský film „Lotosová lucerna/Bao lian deng“ (1999), kde vystupuje v novém příběhu Opičí král jako vedlejší postava; ovšem prosadí se plně! Nejkrásnější adaptací Wuova románu, u nás bohužel nedosažitelnou, je dvouhodinový kreslený Opičí král „Da no tien gu“ (1965).