Spisovatel Ian R. MacLeod je výrazným představitelem britské fantastiky, jeho společensky angažovaná a vysoce kultivovaná díla patří v mezích žánru k vrcholům současné překladové tvorby, ovšem o nic méně zajímavý není ani jako člověk…

Romány SVĚTLOVĚK a DŮM BOUŘÍ lze brát jako pohledy na různá historická období alternativního světa změněného magickým éterem. Chystáš se do budoucna posunout dále do budoucnosti?

Nejsem si jistý. Líbí se mi nápad posunout celý svět do mnohem více technologického věku, možná i do vesmíru. Ale nezdá se mi, že se k tomu dostanu nějak brzy.

Tvůj poslední publikovaný román SONG OF TIME je osobním příběhem, v němž ve vzpomínkách hlavní postavy popisuješ události jednadvacátého století. Jde tedy o budoucnost, která se přímo dotýká nejen čtenářů, ale i tebe samotného. Jak nahlížíš na následující roky ne jako autor science fiction, ale jako člověk a otec?

Do budoucna se dívám s velmi smíšenými pocity. Svět se mění a já myslím, že část mého osobního problému s tím jak těmto změnám čelit, je fakt, že život byl zde v Británii za posledních šedesát let od 2. světové války velmi stabilní. Kdekoli, kde jste vy lidé z pro nás odlehlé strany bývalého východního bloku vyrůstali, jste se museli vypořádat s mnohem větším počtem změn. A proto je pro mě lehké myslet si, že se svět už jen díky všem současným problémům a zkouškám stává děsivým místem pro život.

Mnohem pravděpodobněji budou věci prakticky stejné jako doteď, což znamená, že část lidí bude žít šťastným a relativně bezproblémovým životem, kdežto ostatní budou trpět pouze a jen z toho důvodu, že se náhodou narodili na nesprávném místě. Velmi diskutovanou záležitostí jsou v současnosti samozřejmě klimatické změny. A velmi znepokojivě přesvědčivý se zdá být i vědecký pokrok. Vše, co mohu říct, je, že historie nás naučila očekávat velmi odlišnou verzi budoucnosti, než by se v kterémkoli z věků dalo předpokládat. A tak z čehokoli si mohu já a má rodina dělat starosti, pravděpodobně k tomu vůbec nemusí dojít.

Čteš současné science fiction romány? Spousta spisovatelů vůbec nevěnuje pozornost žánrovým věcem, což je sice pochopitelné, ale také zajímavé, jako děti toho totiž určitě přečetli spoustu…

Stále ještě čtu science fiction a fantasy, ale jde o věci z mnoha různých směrů a období. Například zrovna znovuobjevuju kratší práce Roberta Silverberga. A opět to zkouším s Hrou o trůny od George R. R. Martina, kterou jsem před pár lety odložil, ale teď si ji opravdu užívám. V dětství jsem podobných věcí přirozeně přečetl tuny, což mi poskytlo dobrý základ. Nikdy se od žánrové produkce zcela neodvrátím, ovšem současně se už nebudu soustředit především na ni. Příliš se upírat na fantastiku vede k žánrové sebestřednosti. Musíš sám porozumět, odkud různé věci přicházejí a přistupovat k nim vlastním způsobem.

Víš, co je zajímavé? Tvé romány mám pevně spojené s obrazy Edwarda Millera. Znám je totiž právě s jeho obálkami, ať už jde o SVĚTLOVĚK a DŮM BOUŘÍ nebo o nedávno vydanou SONG OF TIME. Silně to ovlivňuje moji představivost.

Vím, co tím myslíš, ovšem já nikdy nemyslím na obálku, když na něčem pracuji. Přemýšlet vizuálně může být omezující, a já se snažím při psaní zapojit všechny smysly. Na druhou stranu jsem vždy nadšený, když spatřím zdařilé a oduševnělé umělecké dílo, zvlášť když jsem jeho vznik osobně inspiroval.

Jsi autorem pěti románů a více než čtyřiceti povídek. V době svého románového debutu jsi už byl uznávaným spisovatelem. Jak důležitá pro tebe jako romanopisce byla zkušenost s kratšími pracemi?

Problém je v tom, že povídky ztratily mnoho ze svého komerčního potenciálu, a tak každý autor, jenž si potřebuje vydělat nějaké peníze (a kdo ne?), přijde rychle na to, že jedinou cestou je začít psát romány. Bohužel, dny Raye Bradburyho a Somerseta Maughama a F. Scotta Fitzgeralda, tedy autorů, kteří se dokázali proslavit právě kratšími pracemi, jsou už dávno pryč. Své první pokusy o psaní jsem ve skutečnosti už jako dospělý směřoval k napsání románu, což mi trvalo roky a nakonec jsem ho nikdy neprodal, teprve poté jsem se vážněji pokusil o povídku.

A tak nemám vůbec žádný problém s novými autory, kteří začínají rovnou románem, ačkoli u nich možná postrádám onu mimořádnou pokoru, která se dostaví ve chvíli, kdy dokážou román skutečně prodat. Jasně, povídka může být odvážnější a inovativnější než román, a přesto může najít vydavatele. A tak, pokud bych měl jmenovat něco, co je na dnešní situaci špatné, pak to, jak lehce se noví autoři uplatňují na trhu, a přitom nikdy neobjeví, čeho jsou vlastně opravdu schopni.

Tvůj právě dokončený román WAKE UP AND DREAM je mnohem komerčnější nebo „dějovější“ než tvá předchozí práce SONG OF TIME. A není to náhoda. Je to tím, že se pokoušíš oba přístupy střídat, nebo to byla finanční nutnost?

Rád každou svou novou knihu beru jako výzvu. A v tom mi práce na WAKE UP AND DREAM nepřipadala nijak neobvyklá. Mám v oblibě thrillery, a tak jsem neměl vůbec žádné potíže s napsáním hodně dějového příběhu.

Jak se nápad na román zasazený v odlišné verzi Hollywoodu čtyřicátých let začal rozvíjet, téma a styl se propojily do jakéhosi druhu cesty. Představa soukromých oček, tajemných zrzků a politických konspirací v jednom příběhu, jenž nepostrádá silné prvky science fiction a fantasy, mi přišla přitažlivá. A k té „finanční nutnosti“, jsem stále zvědav, jak si každá z mých nových prací povede po komerční stránce.

Žádná z nich ovšem nepostrádá určité prvky, které by se daly označit jako charakteristické pro mé dílo. Myslím, že kdybych se zajímal především o peníze, v první řadě bychnikdy se nestal spisovatelem!

WAKE UP AND DREAM je román z alternativního světa. Opět. Sice to neznamená, že by ses stal vyloženě specialistou na alternativní světy jako třeba Turtledove nebo Eric Flint, ale něco tě na tom tématu viditelně zajímá.

Ano, přitahuje mě možnost nalézat svěží přístup k mísení reálných a nereálných věcí. Vždycky mi připadalo, že představa mimozemšťana schovaného ve skříni je koneckonců stejně zajímavá, ne-li víc, než popis trampot někde na vzdálené planetě. To samé lze říct i o podivnu a nadpřirozenu. Pomyšlení, že se spisovatelé fantastiky stále pokoušejí vytvářet nová města, kontinenty a planety, které se často jen v drobnostech liší od světa, jenž tak dobře známe, mi připadá trochu nesmyslné.

Mohu přijmout věci skutečně nezvyklé a převratné, ale v každém příběhu, jež byl kdy napsán, se v jádru skrývají lidé, jací opravdu jsou, a současně svět, na němž se po celý život nacházíme. Alternativní dějiny poskytují snadnou cestu, jak vytvářet situace, které s naším světem současně rezonují a přitom ho ozvláštňují. Pro mě to není až zase tolik o změnách ve výsledku americké občanské války nebo o proměně Adolfa Hitlera v úspěšného malíře krajin jako spíš o tom, jak dosadit zvláštní a zajímavé zvraty do naší reality.

Řekl bych, že s českým nakladatelem máš velmi dobré vztahy, je to ojedinělé, nebo jsi už prostě takový a udržuješ podobné vztahy se všemi zahraničními spolupracovníky?

Hodně se to od sebe liší. Někteří jsou jen jména v občasných e-mailech. Další zase považuju za přátele. Když to vezmu ze sobeckého hlediska, pak z udržování dobrých kontaktů plyne očividný prospěch.

Z technického hlediska mám například dost často užitek z otázek, které mi posílají překladatelé. Mohou poukázat na to, jak lehce se lze v mnoha věcech vyjádřit nepřesně. Další věc, kterou mohu zmínit bez sklouznutí k národnostním stereotypům, je, že některé země a někteří spisovatelé si navzájem vyhovují mnohem lépe, než tomu může být u ostatních. Cítím, že Česká republika má silnou literární tradici, v mnoha věcech je napříč Evropou kulturně mnohem západněji, než je tomu podle mapy, navíc mají Češi silný cit a pochopení pro vše fantastické, absurdní a surrealistické. Hádám, že tohle všechno mi pomohlo.

Robert Silverberg tvrdí, že dokončil vše, na čem začal pracovat, nepodařilo se mu to snad jen u jednoho románu. Jak jsi na tom v tomhle směru ty?

Mám pár nedokončených věcí. Tedy alespoň věcí, které jsem dosud nedopsal.

Není to nic, z čeho bych byl šťastný, když na to dojde. Ale už jsem se za ta léta naučil, že nápady mají ve zvyku se k tobě vracet v novém a lepším pojetí, a když se do něčeho nutíš a při psaní to do sebe stále odmítá zapadnout, pak to v tobě zanechá akorát pocit nespokojenosti s výsledkem. Silverberg je jedním z autorů, co dokážou napsat uvěřitelný a zajímavý příběh i podle svého nákupního lístku – dalším z nich je Stephen King – a já velmi obdivuju oba tyto autory. Navíc oba mohu započíst mezi spisovatele, kteří mě inspirovali.

Ovšem myslím, že toho napsali až příliš,a často mě jejich méně významné práce míjejí bez pocitu, že by šlo o kdovíco dobrého. Řekl bych, že se to stává tehdy, když se velcí spisovatelé příliš soustředí na výsledek a zapomínají na kvalitu.

Při četbě „Zařezávačky“ jsem cítil osobní zkušenost. Odkud jsi čerpal informace z prostředí letecké základny 2. světové války?

Jsi bystrý, v povídce se opravdu skrývá silný osobní tón. Moji rodiče se ve skutečnosti poprvé setkali, když během 2. světové války sloužili právě v té části Anglie, kde se odehrává děj příběhu. Nikdo z nich sice nebyl u letectva, ale matčina nejlepší přítelkyně chodila se členem posádky lancasterů létajících nad Německo a následně si ho i vzala. A stejně jako hlavní postava byla i má matka písařkou na stroji a pracovala pro svou zem v kanceláři. V dětství mě fascinovaly válečné letouny, z čehož jsem mohl čerpat v okamžiku, kdy jsem narazil na dobré téma.

Mimochodem, zařezávačky na leteckých základnách vážně existovaly. Když jsem se o nich dočetl v knize o bombardování Drážďan, věděl jsem, že se v tom skrývá příběh. Asi rok jsem se tématem nezabýval, pokud si pamatuju, teprve pak jsem se do příběhu pustil. Jak už jsem říkal, jen nerad se do něčeho nutím, dokud se na to opravdu necítím. Trik být spisovatel spočívá v tom, nechávat si nápady v záloze, než přijde jejich čas.