DNES SE U KAŽDÉ OPERACE SCHÁZÍ POČETNÝ TÝM LÉKAŘŮ, ANESTEZIOLOGU A ZDRAVOTNÍCH SESTER. NASAZENÍ ROBOTA UŠETŘÍ RUCE, KTERÉ PLNÍ ÚKOLY TYPU „PODRŽ, PODEJ, PŘINES“. NEMLUVĚ O TOM, ŽE ROBOTOVI SE NEZACHVĚJE RUKA ANI PO MNOHAHODINOVÉ „ŠICHTĚ“ NA SÁLE, ANI V NEJVYPJATĚJŠÍM OKAMŽIKU.

Jó, ten má zlatý ruce, říká se o nejednom chirurgovi. Jenže co si počít třeba na cestě k Marsu, když kosmonaut potřebuje operaci a ony „zlaté ručky“ jsou trochu z ruky? Řešení nabízejí chirurgičtí roboti.

DA VINCI PŘICHÁZÍ

Jako první vstoupil na operační sály robot označovaný jako „da Vinci Surgical System“. Stalo se to 11. července roku 2000. Mašinka s pořizovací cenou milion dolarů nemá podobu plechového řezníka třímajícího skalpel. Skládá se ze zobrazovací jednotky propojené s ovladači a z robotických paží provádějících samotný chirurgický zákrok.

Podívejme se, jak vypadá operace v podání da Vinci Surgical System. Pacient při ní není rozpáraný od brady až k pupku. V břiše má jen tři maličké dírky a každou z nich má do útrob prostrčenu „tyčku“ o síle tužky. Jednou se do útrob pacienta pomocí světlovodných kabelů svítí a kouká. Druhé dvě slouží jako štíhlé, dlouhé prsty třímající chirurgické nástroje pro řezání i šití. Popravdě řečeno, až potud není „robotická operace“ ničím nová. Stejně se postupuje při tzv. laparoskopii, která se využívá stále častěji právě proto, že při ní není třeba pacienta „rozřezat“.

Tři „dírky“ se rychle zahojí. Při klasické laparoskopii drží nástroje chirurg. Není to pro něj jednoduché ani se „zlatýma rukama“. Proto většina chirurgů asi nebude nic namítat, když se za ně nástrojů chopí da Vinci Surgical System. Sami pak usednou k obrazovce, kam se „přímým přenosem“ promítá pohled kamery do pacientova nitra. Do ruky nevezmou skalpel, ale joy sticky pro ovládání robotických paží s chirurgickými nástroji. Kameru řídí lékař buď pedálem, nebo slovními pokyny. Díky tomu má ruce volné jen a jen pro vedení robota. Takhle se dají provádět uvnitř pacientova těla i celkem složité operace, jako je voperování nové cévy jako „objížďky“ kolem ucpaného místa v koronárních cévách.

ROBOTOVI SE RUCE NECHVĚJÍ

Dnes se u každé operace schází početný tým lékařů, anesteziologů a zdravotních sester. Nasazení robota ušetří ruce, které plní úkoly typu „podrž, podej, přines“. Nemluvě o tom, že robotovi se nezachvěje ruka ani po mnohahodinové „šichtě“ na sále, ani v nejvypjatějším okamžiku, kdy jde o všechno. Robot je naprogramován tak, aby se nenechal „rozklepat“ ani třesem unavené či nervózní ruky ovládající joystick.

Zatím jsou lékaři od robota „na dohled“. Zřejmě však není daleko doba, kdy bude moci australský chirurg vyšmiknout slepé střevo pacientovi kdesi na Tahiti – a nebo na cestě ze Země na Mars. Znamenalo by to vycvičit posádku pro asistování robotovi, kterého pak bude ovládat chirurg na Zemi. Je to jistě lepší řešení, než kdyby si s sebou každá expedice vezla svého lékaře. Protože co kdyby se něco stalo právě panu doktorovi, že? Zatím se operacím na dálku staví do cesty problém s určitou časovou prodlevou, s jakou reaguje vzdálený robot na chirurgův povel. Potíže začínají už při přenosu signálů na pár stovek či tisícovek kilometrů. Při operaci na měsíční či martské základně by to bylo ještě horší.

OBEJDOU SE BEZ DOKTORŮ?

Zatím tedy váznou kosmické operace na dálku na tom, že se robot neobejde bez chirurga „za zády“. Ale to se může brzy změnit. Některé jednoduché úkony lze už dnes naprogramovat a robot je na povel provede sám. První vlaštovkou na cestě ke zcela samostatně operujícím robotům by mohla být „mašina“ vyráběná izraelskou firmou Tactile Technologies. Ta začala pomáhat zubařům v některých evropských zemích při náhradách vyražených či vytržených zubů za zuby umělé. K tomu se používají tzv. implantáty, které se zasadí do čelisti a drží tam jako přirozeně narostlý zub. Není to jednoduchý zákrok. Lékař vyvrtá pacientovi do čelisti jemný kanálek a do něj nasadí kovový „hřebíček“ nahrazující kořen zubu. K němu pak připevní umělý zub.

Pacientům i lékařům by měl ulevit robot, který se připne k pacientově čelisti a pak už pracuje do značné míry samostatně. Tenkou jehlou napíchne dáseň a zhodnotí tvar čelistní kosti, aby vybral nejlepší místo pro vrtání kanálku. Než se pustí do práce, požádá pro jistotu dohlížejícího lékaře o souhlas. Jakmile zubař stiskne „přikyvovací“ tlačítko, vyvrtá robot do čelisti kanálek pro umělý zub a připraví jej pro zasazení implantátu. Pracuje rychle, čistě a skoro bezbolestně.