V předchozích dílech jsme rozebírali motivy a principy vzniku mezihvězdného konfliktu. Jak by ale konflikt probíhal? Zopakuji výchozí fakta. Jde o více méně technicky souměřitelné civilizace. Znamená to, že došlo k prvnímu kontaktu na neutrální půdě mimo sféru běžného rutinního působení jedné i druhé civilizace. Scénáře prvního kontaktu nebudu opakovat, nalistujte si je v minulých číslech Ikarie. Připomenu jen, že jsem považoval za kruté optimum okamžitou agresivní akci a že ten, kdo vyjde vítězně, získá základní strategickou převahu pro svoji civilizaci, protože je monopolním vlastníkem zásadní informace o existenci cizí civilizace, přičemž ona druhá civilizace nic netuší. První kontakt může ovšem proběhnout i podle jiného scénáře, že totiž se obě civilizace o existenci té druhé dozvědí. Od těchto dvou scénářů se nutně odvíjejí dva základní scénáře průběhu mezihvězdné války.

Soubor scénářů I.

Scénář I./1

Tento scénář vychází z předpokladu, že došlo ke kontaktu dvou lodí civilizace A. a civilizace B. Loď A. zničila loď B. a předala informaci o existenci civilizace B. do metropole.

Co následuje?

Jde o bojovnou civilizaci, odhodlanou ke všemu, proto byla posádka průzkumné lodě instruována, aby se zachovala tak, jak se zachovala. Civilizace A. získala zásadní strategickou výhodu. Má informaci, kterou ta druhá nevlastní, a tudíž má dost času k tomu, aby se připravila k dalším akcím.

První výstřel už padl, byla prolita první krev. Následné akce musejí být namířeny do dvou základních směrů. Především je třeba zabezpečit, aby tajemství bylo uchováno co nejdéle.

Může totiž dojít k dalšímu kontaktu a ten vůbec nemusí nutně dopadnout tak jako ten první. Znamená to, že musí být přistoupeno k rozsáhlé maskovací a zároveň i průzkumné akci podle zásady vidět a nebýt viděn. Je třeba přesně lokalizovat pozici protivníka, zjistit jeho síly, pokud možno určit neuralgické BODY, proti nimž bude veden první úder a po něm údery následující. Vzhledem k tomu, že lze precizovat a programovat úkoly, bude asi výhodnější použít automatických sond programovaných na autodestrukci, pokud by byly odhaleny anebo dokonce pokud by měly padnout do rukou (chapadel, tykadel, ploutví) protivníka. Ostatně, právě takovou sondu jsme viděli v druhém díle Hvězdných válek, ve filmu Impérium vrací úder.

Souběžně s těmito činnostmi probíhá příprava na útok. Je mobilizován průmysl, na plné obrátky běží vědecký potencionál, koordinovaný a zaměřený na plnění vojenských zakázek. Jsou ovšem přijímána i politická rozhodnutí. Jaký má být cíl takového konfliktu? Nabízí se několik variant:

Scénář I./1.a: totální zničení

Civilizace schopná mezihvězdného transportu je nevyhnutelně schopná obrovských destrukcí celoplanetárního rozsahu. Dokáže proměnit živou planetu v rozžhavenou pustinu. Totální zničení znamená Endlösung problému, zbavení se hrozby odvety jednou provždy, pokud se ovšem totální zničení povede.

To není bez problémů. Cílový hvězdný systém, v našem scénáři nazvaný systém B., je technologicky značně vyspělý a bezpochyby zvládl kolonizaci i jiných planet své hvězdné soustavy, vybudoval v jejím perimetru i umělé světy a nelze vyloučit, že kolonizoval i obyvatelné planety v mezihvězdném prostoru. Zejména tyto kolonie znamenají vysoce rizikový prvek v těchto strategických úvahách. Pokus o totální zničení nedotažený do konce znamená, že se zrodí odhodlaná rasa mstitelů. Navíc, totální zničení značně znehodnotí planetu či planety systému B.

Scénář I./1.b: ochromení

Druhou možností je ochromení civilizace B. ve smyslu potencionální hrozby. Konkrétně – ochromení se musí týkat potencionálu mezihvězdných letů. Je třeba zničit výrobní závody, kosmodromy na povrchu komických těles i na oběžných drahách a zmocnit se všech existujících mezihvězdných korábů. Takto si počínali Spojenci po první světové válce, když se pokusili ochromit vojenský potencionál Německa, zabavili mu zbrojní průmysl, rozpustili armádu a zbavili ho letectva a válečného loďstva.

Takový úder je technicky ještě problematičtější. Vyžaduje přesné informace a koordinaci bodově cílených útoků. Vzhledem k nevyhnutelné rozptýlenosti civilizace B. po vlastním planetárním systému a možná i po koloniích je vysoce nepravděpodobné, že by bylo možno likvidovat veškerý potenciál dané civilizace.

Scénář I./1.c: demonstrace síly

Z dějin válečných konfliktů známe i příklady jiného řešení. Je to demonstrace síly. Připomenu, že na tomto principu probíhala celá tak zvaná studená válka mezi komunistickým a demokratickým blokem v druhé polovině dvacátého století. Studenost této války je velmi problematická -po celou její dobu totiž probíhaly velmi krvavé konflikty v periferních oblastech, především v Asii, ovšem částečně i v Africe a dozajista na Středním východě.

Komunistický blok, hlavně jeho hegemon Sovětský svaz, se pokoušel demonstrovat sílu jednak stavbou stále silnějších zbraní hromadného ničení, jednak rozvíjením technologie pilotovaných letů do blízkého kosmu. Hegemon demokratického bloku Spojené státy, šel cestou rozvíjení technologií, ve vrcholné fázi rozvíjení Strategické obranné iniciativy, výstavbou kosmického protiraketového deštníku. Toto je příklad, kdy potencionální protivníci byli v základních rysech technologické vyspělosti rovnocenní – jistě víc, než kdy budou antagonistické hvězdné mocnosti. Převaha Spojených států na konci studené války byla velmi problematická, spíše teoretická, sportovní hantýrkou můžeme říct, že byla lepší její papírová forma. A přece to stačilo k poražení protivníka.

Takže zpátky ke hvězdám. Tento princip zřejmě lze promítnout i do mezihvězdných prostor. Obě předešlé varianty, totální zničení i částečné – leč fyzické – ochromení protivníka nese rizika. V takto zuřivém konfliktu je protivník donucen k mobilizaci veškerých rezerv, jeho vůle k boji je vystupňována, v ultimativním ohrožení je ochoten k ultimativním výkonům, přestávají fungovat sebezáchovné instinkty. Paradoxně ony přístupy nesou nevypočitatelná rizika i pro silnější stranu, která útok zahájila. Z tohoto hlediska se jeví demonstrace síly jako velmi vhodný režim mezihvězdného konfliktu.

Taktické varianty

Toto je zásadní strategické rozhodnutí pro stranu A. a pro stranu B. Každá ze tří základních variant obsahuje potenciál možností taktických řešení – ovšem odvozených od užité techniky. Zabývejme se tedy nejdřív prvními dvěma variantami strategie, totálním zničením a cílenými údery.

Z naší praxe známe základní technický princip destrukce – uvolňování energie, která dává do pohybu hmotu a udává jí takovou rychlost, že je schopna cílené nebo plošné destrukce. To obecně platí pro kámen vržený lidskou rukou jako pro explozi vodíkové bomby.

Pro útočníka je to velmi riskantní technologie. Aby útočník dosáhl svého, musí zasáhnout – a je relativně snadné se zásahu vyhnut a naopak je pro útočníka takřka nemožné dosáhnout stoprocentní převahy. Uvedu příklad války v Perském zálivu, kdy spojenci měli totální převahu ve vzduchu, a třebaže zvítězili, nedokázali zasáhnout hlavní síly nepřítele tak, aby je totálně zničili. Je to příklad války, která jakž takž zasáhla neuralgické body, ale v důsledcích šlo spíš o demonstraci síly. Existují však jiné zbraňové systémy, založené na principu uvolnění pronikavé radiace. Toto byl princip tak zvaných neutronových bomb a lze si představit, že se radiace dá vyvolat i jinak než explozí bomby. Lze čekat, že pro konflikt podle scénářů I./1. a. a I./1. b bude použito spíše těchto technik. Chemické a biologické zbraně hromadného ničení nejsou pro mezihvězdné konflikty vhodné z mnoha důvodů. Tyto zbraně působí pomalu, dávají napadenému čas k odvetě, a navíc předpokládají detailní znalosti o fungování organismu protivníka, a takové znalosti nemůžeme pro mezihvězdný konflikt předpokládat.

Jiné zbraňové systémy, zasahující psychiku, působící hroucení prostoru nebo času, jsou natolik spekulativní povahy, že se omezím jen na konstatování, že snad mohou existovat a budou-li existovat, jistě budou v konfliktu nasazeny.

Z hlediska taktického mě nejvíce zajímá okruh scénářů I./1 c., tedy demonstrace síly. Hodně záleží na tom, jak budou mezihvězdné lety vedeny. My scifisté je chápeme jaksi intuitivně. Mezihvězdný prostor vnímáme jako bezbřehé moře, a naše mezihvězdné koráby brázdí jeho pomyslné vlny fantastickými rychlostmi. Přechod do mimoprostoru obvykle záleží na vůli a rozhodnutí posádky – takto si počíná citovaný Han Solo na Millenium Falconu, nejinak cestuje vesmírem loď Enterprise ze Star Treku. Lze to přirovnat k oceánskému plavidlu u nás na lodi, které by dostalo jakýsi přídavný motor, a místo aby se plahočilo dejme tomu z Calais do New Yorku, někde padesát, sto mil by zapnulo tento přídavný motor a ten by loď vrhl ve zlomku vteřiny o tisíc mil kupředu.

Dejme tomu, že je to možné, že mezihvězdný prostor vskutku je bezbřehý oceán a mezihvězdné lodě se mohou ubírat libovolným směrem a do mimoprostoru, pokud nějaký existuje, mohou vstupovat kdekoli se to kapitánovi zamane.

Takovýto mezihvězdný prostor by tedy byl homogenní. Nelze však vyloučit, že není homogenní, že nelze mezihvězdné lety podnikat libovolným směrem. O této variantě se hovoří v souvislosti s hypotézou o červích dírách. Ty nejsou všude ve vesmíru, pouze v blízkosti černých děr a ty skutečně nejsou všude. Uvádím červí díry spíš jako příklad než proto, že věřím v jejich praktickou použitelnost pro mezihvězdné lety.

Dá se však předpokládat, že pro mezihvězdné lety – a toto bych rád zdůraznil – nebude využita síla motorů a díky nesmírné síle dosažená rychlost hvězdného korábu. Bude využita znalost nám dosud neznámé struktury prostoru na úrovních skrytých naší smyslové zkušenosti. Takto chápaný vesmír bych znázornil na představě budovy, kde je mnoho schodišť a spojovacích dveří.

Můžeme do vysílení putovat místností a nedostaneme se do sousední místnosti, třebaže o její existenci víme, dokud nenajdeme dveře. Jakmile je najdeme a naučíme se je otevřít, dostaneme se do sousední místnosti a pak do další a další prakticky bez námahy a za krátký, v podstatně zanedbatelný časový úsek.

Máme tedy dvě varianty vesmíru – vesmír homogenní a strukturovaný. Homogenní vesmír neskýtá mnoho možností pro strategii a taktiku mezihvězdných válek. Tady lze postupovat jen systémem veni, vidi, vici, přiletěl jsem, spatřil a zvítězil. I demonstrace síly je představitelná v podobě početní převahy kosmických lodí, eventuálně v ukázkách výkonu jejich zbraní. Zato strukturovaný vesmír, tam je to jiné.

Hovořil jsem o dveřích a schodištích a pro snazší pochopení u tohoto přirovnání zůstaneme, třebaže ve skutečnosti budou těmito dveřmi červí díry a bílé díry a bůhví co jiného. Pokud by vesmír měl skutečně být takový, pak to znamená, že jím vedou stezky pro mezihvězdné lety, a kde jsou stezky, tam jsou i bezpečná a méně bezpečná a krajně nebezpečná místa. Lze budovat stálé opěrné body v blízkosti neuralgických bodů této dopravní sítě. A tady jsme až po uši ve strategii a taktice mezihvězdných válek.

Vyjděme od prapočátku. Civilizace A. objeví princip hvězdných cest, pochopila, že vesmír je strukturovaný, našla dveře – a přirozeně u nich postaví stráž, vybuduje hrad, Hvězdu smrti, stálou základnu, umělý svět, prostě cokoli, co je schopno kontrolovat provoz v tomto uzlovém bodu. Udělat to musí, i kdyby byla mravně sebevíce kultivovaná – za předpokladu, že neagresivitu považujeme za kultivovanost. Nutí ji k tomu elementární opatrnost. Bude přirozeně pátrat po dalších těchto uzlových bodech a bude se snažit budovat nové a nové základny, nové hrady, přesně podle principu vyjádřením Karlem Čapkem, v jeho apokryfu Dopis Alexandra Makedonskému Aristotelovi: k zajištění bezpečnosti je třeba pronikat stále hlouběji a hlouběji do prostoru kolem sebe. Jakmile dojde k prvnímu kontaktu průzkumných lodí hvězdné civilizace A. a B., co nastane?

Jsme znovu u tohoto osudového bodu. Pokud kontakt přežije jedna loď, dejme tomu A., a informuje metropoli, pokračuje v původní činnosti, tedy buduje opěrné body, s tím rozdílem, že je mnohem ostražitější a její lodě jsou vybaveny ještě účinnějšími detektory a dalekonosnými destruktory – to proto, aby všechny další kontakty skončily stejně jako ten první, tedy zkázou toho druhého. Civilizace A. se snaží vybudovat co nejširší systém ochrany uzlových bodů strukturovaného kosmu a snaží se oddálit moment, kdy se B. o její existenci dozví a v důsledku toho znásobí i svoje vlastní úsilí. Přirozeně, že toto oddalování nelze protahovat do nekonečna, B. se o existenci A. přece jen dozví, ovšem možná tak pozdě, že nebude mít proti A. šanci. A. už rozvine tak široký systém opěrných bodů, že pro B. nezbude nic než kapitulace anebo zoufalý boj.

Co bude dál, si povíme příště.