Lucie Lukačovičová (*1980)

Narodila se v Praze, vystudovala antropologii a knihovnictví na FF UK. Je patronkou soutěže O loutnu barda Marigolda a editorkou sborníků, sestavovaných každoročně z hodnocených prací. Rovněž už několik let vede kurzy tvůrčího psaní v rámci Dětské mensy a DDM Praha 8. Její povídky vycházejí v časopisech Pevnost, Dech draka a Fantázia, stejně tak v jednotlivých sbornících (Klášter slasti, Kostky jsou vrženy, Tváře budoucnosti, Písně temných věků etc.)

Stala se vítězkou Ceny Karla Čapka 2001 a 2007, mnohokrát se umístila mezi publikovanými díly v soutěži O rukavici lorda Trollslayera (sborníky Drakobijci). Často tvoří se spoluautory, zejména se svou sestrou Petrou. Mezi její zájmy patří kromě psaní také cestování, tanec, cizí jazyky, kresba a kaligrafie, ať už evropská nebo asijská.

---

Jaké byly tvoje literární začátky? Proč jsi začala psát?

Už jako dítě jsem měla ráda příběhy, jak čtené, tak vyprávěné. Časem jsem si je začala upravovat, pak vymýšlet vlastní. Psaní pro mne nebylo formou terapie, ale spíš výsledkem touhy podělit se o drama a napětí nějaké zápletky, která se mi vkradla do hlavy. Obvykle ta zápletka bzučela a otravovala tak dlouho, dokud jsem jí nedala podobu psaného slova.

Máš raději SF, nebo fantasy?

Co se týče čtení, tak mám ráda obojí stejně – jen nemusím odvětví SF, která jsou zaměřená pouze a jenom na technologie. Pro mne jsou příběhy vyprávěním o lidech, o jejich osudech a povahách. Zaujme mě každý žánr, v němž najdu zajímavé nápady, působivou atmosféru anebo dobrý příběh -který ovšem vůbec nemusí být akční nebo krvavý na to, abych ho považovala za dobrý.

Pro psaní v podstatě platí totéž. U SF mi nevadí dát si práci a dohledat informace z exaktních věd, ale technologie jsou pro mne hlavně rekvizity, kulisy nebo prostředky, jak rozvíjet příběh nebo podrobit zkoušce postavy.

Co tě tak láká na Japonsku?

Přiznávám bez mučení, že exotika a cizost. Japonsko je vzdálené, tajemné. Nejdřív mě k němu přitáhly mýty, legendy a pohádky, pak jsem chtěla 9ědět víc. Velmi se mi líbí japonský styl všeobecně – prodchnutý střídmou jednoduchostí linií a vědomím pomíjivosti všech věcí.

Proč píšeš o lidech a kultuře, která je nám tak vzdálená?

Je to výzva, je to fascinace neznámem. Kombinace obav, zvědavosti, nejistoty a neodolatelné přitažlivosti, kterou pro mne jiné kultury mají. Je to tvorba, která předpokládá překonávání spousty překážek – od potýkání se s nezvyklými jmény až po zvyklosti, jejichž ztvárnění bez vysvětlení nedává evropskému čtenáři smysl.

Vydala jsi první samostatnou knihu. Jak dlouho jsi ji psala?

Vládce času jsem psala zhruba tři roky. Žádné své předchozí dílo jsem předtím tolik neprožívala. Věnovala jsem se kvůli knize japonštině a vydala jsem se do Tokia, abych získala co nejpřesnější představu o Japonsku a jeho zvycích.

Kolikrát jsi ji přepisovala?

V podstatě jsem ji nepřepisovala nijak zásadně – jen jsem upravovala a dolaďovala jednotlivé scény, kontrolovala časovou souslednost, sledovala všechny nitky osudů všech postav, aby se mi nezamotaly nebo neztratily. Bylo na tom práce víc než dost, spousta konzultování, vyptávání, dohadování, přijímání i zamítání vlastních nápadů i cizích názorů.

Kolikrát autor musí po sobě přečíst svůj text, než ho odevzdá?

Podle mého odhadu on sám přinejmenším třikrát. Jednou aby se ujistil, že na nic nezapomněl, že text dává smysl a má náležitou atmosféru. Podruhé kvůli gramatickým chybám. Pak jsou na řadě beta-čtenáři – a po jejich radách a upozorněních je třeba text opravit a přečíst si ho ještě jednou, aby autor viděl výsledek.

Už dlouho se účastníš literárních workshopů, jak coby řadový účastník, tak i člověk workshop řídící. Co ti tohle dalo pro tvoji vlastní tvorbu?

Naučilo mě to cenit si dobrých betačtenářů. Lidí, kteří dovedou porozumět záměru autora, kteří umějí říct nejen, co je dobře nebo špatně, ale také proč jim to tak připadá. Lidí, kteří nadhodí alternativní řešení a svoje rady poskytují ohleduplně a s pochopením.

Jaké ceny jsi dostala a za co?

Začínala jsem jako vítězka soutěže O loutnu barda Marigolda. Vyhrála jsem pak několik dalších menších soutěží, jako byl například Troll. V současnosti mám dva Pulce z Ceny Karla Čapka, oba za krátké povídky. Jsem lady fantasy a nositelka meče, vítězka soutěže O nejlepší fantasy. Měla jsi někdy období, kdy sis řekla: Už na psaní nikdy nesáhnu?

Když ano, tak proč?

Ne, tohle jsem si nikdy neřekla. Když jsem se například umístila jeden rok na 6. místě v CKC, nebo jindy na 11. místě v Trollslayerovi (čili těsně pod hranici publikovaných), tak mě to ukrutně mrzelo – ale nikdy jsem se nevzdala.

Když jsem viděla nadějné literární projekty zahozené kvůli pýše a hlouposti některých zainteresovaných, považovala jsem to za plýtvání a velkou škodu – ale okamžitě jsem pokračovala v práci na něčem dalším. Když se všechno kazilo a rozpadalo, vždycky jsem měla jistotu, že dokážu psát a vyprávět, že na tom budu pracovat, abych se pokud možno neustále zlepšovala.

Myslíš si, že je nutné navštívit zemi, o které potom píšeš?

Není to nezbytně nutné, ale protože jsem vášnivá cestovatelka, tak to považuji za spojení příjemného s užitečným.

Člověk poznává, učí se, rozvíjí se, získává informace, ze kterých pak může dál čerpat. Atmosféra příběhu je mnohem autentičtější, když si člověk sám prošel kulisy, v nichž se děj odehrává. Navíc ten, kdo si pak dílo čte, může literární hrdiny „stopovat“ na jejich cestě, pokud se do dané země dostane.

Říká se, že ženy píšou SF jinak než muži. Myslíš si, že je to pravda? Když ano, tak čím se jejich věci liší? Vím, že James Tiptree byla žena a dlouho to nikdo nepoznal. Je to výjimka, nebo se to dá brát jako normální?

Myslím si, že je to pravda. Vzájemné odlišnosti by vydaly na dlouhý rozbor. Základní pohled, který je obvykle diskutovaný (popis vnější akce u mužů a vnitřního prožívání u žen), je značně stereotypní a zjednodušující.

Co se týče možných záměn, tak jsem přesvědčená, že lze vzít za svůj jiný, cizí styl, naučit se mu, brát ho buď jako experiment, nebo u něj setrvat.

Myslím si, že ženy jsou v tomhle směru o něco pružnější. Netvrdím, že muž nemůže napsat text působící jako od ženské autorky, ale velmi často ztroskotá na tom, že znaky ženského stylu zveličí. Ženy se obvykle celkem dovedou vcítit a díky tomu i napodobit mužský styl psaní.

Píší ženy temnější příběhy než muži (tvé vlastní věci, Jany Rečkové, Petry Neomillnerové, Edity Dufkové…), nebo je to dáno dnešní přítomností, v níž žijeme?

Napsat uvěřitelným způsobem něco pozitivního je obtížné. Správně nastavený nepřeslazený šťastný konec není vůbec jednoduché vytvořit. Životní zkušenosti, které si člověk pamatuje, bývají většinou neradostné.

Tragédie na nás silně působí a ženy jsou na podobné zážitky a vlivy pravděpodobně citlivější. Ne, že by se pod vahou potíží nutně hroutily, ale nezapomínají. Pro ženské autorky asi není tak snadné tragické skutečnosti nebo zkušenosti zlehčovat a vytvářet bezduše akční a nikterak stresující hromady anonymních mrtvol literárních postav.

Kdo je tvůj nejoblíbenější autor a co sis od něj vzala?

Mezi moje nejoblíbenější patří Bradbury a Tolkien, jimž vděčím za svou lásku k literární fantastice. Pak samozřejmě Loukotková a Mika Waltari, kteří mě naučili zbožňovat dobré historické romány. Jako vzor literární i osobní uznávám z českých autorů především Františku Vrbenskou, od níž jsem se učila vytrvalosti, pečlivosti a citlivému zacházení s psaným slovem.

Myslíš si, že autor musí být enormně inteligentní, aby napsal dobrou knihu?

Nemyslím si, že by autor musel být zázračně inteligentní v matematickém slova smyslu. Autor potřebuje zvládat řemeslo, mít dobrou intuici, nápady a postřeh na situace kolem sebe, musí být vzdělaný, aby se vyhnul klišé nebo neobjevoval Ameriku. Pak se může podařit dobrá kniha – míněno dobrá podle mých měřítek, neboť komerčně úspěšná kniha vůbec nemusí být dobrá.

Jsi členka Mensy, co ti to přineslo a co ti to vzalo?

Nemyslím si, že bych na tom cokoli prodělala. Umožnilo mi to získat podporu pro výuku tvůrčího psaní, podporu pro některé aktivity, například LARPy nebo letní tábory, které pomáhám organizovat a jimž zajišťuji programovou náplň.

Píšeš teď něco, nebo jinak řečeno, kdy bude další kniha?

Z kratších děl právě dolaďuji povídku o cestovaní v čase pro sborník tomuto tématu věnovaný.Co se týče delších textů, tak v tuhle chvíli pracuji spolu se svou sestrou a několika spoluautory na sadě šesti příběhů, které se odehrávají v pseudohisto­rických renesančních Benátkách.

Jde o šest textů, které se vzájemně proplétají a v podstatě vytvářejí román. Rádi bychom, aby tyto texty vyšly v podobě šesti kolibřích knížeček, jejichž obálka by dohromady tvořila celistvý obraz.