Rozhovor s vítězkou Ikara Janou Rečkovou

Proč jste začala soustavně psát až v roce 1989? Souvisí to nějak se změnou režimu, se svobodou?

Na jaře 1989 mi vezli syna do nemocnice a já mu slíbila, že mu napíšu sci-fi. A na podzim jsem nadšeně zjistila, že to nemusí být o pionýrech… Ne že by na tom záleželo, těch prvních deset nebo patnáct románů stejně nestálo za nic. Tehdy jsem nemohla tušit, že cenzura konzumu umí být stejně krutá jako ta komunistická. Svoboda? Na tu potřebujete peníze.

Podobně jako Andrzej Sapkowski jste začala psát až v řekněme středním věku. On tvrdí, že mu to pomohlo, protože nikdy neprošel „dětskými nemocemi“ mladých autorů. Měla jste to také tak?

Střední věk, tak to vám pěkně děkuju, teď jsem zjevně stařena nad hrobem… Nevím, co sir Andrzej myslí dětskými nemocemi, mládí či dětství se jistě prodloužit nedá, ale učednická léta si plánuju protáhnout do smrti nebo přinejmenším do totálního zdementnění.

Jak vás inspiruje vaše pracovní prostředí lékařky-neuroložky?

Čím dál víc tíhnu k hororům, vyvražďovačkám a duchařině. Když jsem psala třetí díl série 24 a 1/2, který ještě nevyšel, už mi to připadalo málem jako realismus, ale nakladateli to naštěstí nevadilo… Ale vážně. Nejpravdivěji se to prostředí dá popsat právě v té fantastické nadsázce, protože realitě by stejně nikdo nevěřil. Nejzajímavější jsou ovšem pacienti – protože se specializuju na záchvatová onemocnění, často mi líčí různé stavy změněného vědomí, aury před záchvaty nebo při částečných záchvatech, a tak dál, a to je úplně fascinující.

Jako spisovatelka musíte s postavami soucítit v maximální míře, zatímco pro lékařku to může být spíše na překážku, nebo ne?

S tímhle tak docela nesouhlasím, třeba zabití a vražda se žánr od žánru liší a stylizace leckde prakticky vylučuje soucit – to jak se teď učím ty vyvražďovačky. Nějaké to vyhoření mě určitě potkalo, přestože spoustu příběhů svých pacientů v nějaké formě předávám dál, netutlám je v sobě, jenomže to může potkat každého, kdo žije a na někom mu záleží. Ani se moc nedivím, že je teď v módě bezbolestný život a bezbolestná četba.

Přivádí vás profese k úvahám o tom, kde vlastně začíná a končí naše osobnost, tak jako třeba SF spisovatele Grega Egana? Zdá se mi totiž, že se do těchto spekulativnějších poloh, kterými je Egan známý, raději tolik nepouštíte.

Pár věcí na podobné téma jsem sepsala, ne snad vysloveně eganovských, ale trochu psychologicky složitějších, jenže vydavatelé – aspoň většinou – chtějí od domácích autorů radši stonovky a conanovky, nevšiml jste si? Heslo dne: buď svůj, a hlavně piš stejně jako ostatní. Obzvlášť když je autor ženská a nemá za sebou podporu – mě mnozí důležití lidé upřímně považují za nejhorší spisovatelku v galaxii a ne-li škůdce, tak aspoň ostudu české sci-fi, a když nějakou povídku nepochopí napoprvé, rozhodnou, že je zmatená a špatná. Což samozřejmě může být i pravda, to já těžko posoudím.

Možná nemluvíte s těmi správnými lidmi. Nicméně v letošním Ikaru jste zabodovala s povídkou, jejímž hrdinou je telepat. Jak to vidíte z pohledu své profese, není telepatie (pokud povolíme uzdu fantazii) v zásadním rozporu třeba s tím, jakým způsobem vlastně cítíme a vnímáme? Chci říct, není nemožné cítit něčí mysl, pokud nejsme v jejím těle? Dal by se zážitek z telepatie přirovnat třeba k člověku s mnohočetnou osobností?

Na mnohočetnou osobnost nevěřím, nikdy jsem se s tím nesetkala a nezažil to nikdo z mých známých neurologů ani psychiatrů -je to prostě nepravděpodobné. Telepatii jsem zažila několikrát na vlastní kůži, byť jen s blízkými lidmi a nevypočitatelně, takže vím své. Po odborné stránce nad tím nebádám, mám to ve stejném mentálním šuplíku jako inspiraci nebo lásku.

Do soutěže Ikaros posíláte vždy dvě povídky, jednu tzv. klasickou a jednu experimentálnější. Obvykle se lépe umístí ta klasická. Jaká z těch dvou poloh je vám bližší? Cítíte se být nějak omezena, když máte napsat „jen“ napínavý příběh, víceméně tradičním způsobem vyprávění?

No ano, je to otrava, i když to samozřejmě neplatí vždycky. Letos mě to docela vzalo -při svém prvním a druhém Ikarovi jsem věděla, že ty vítězné povídky jsou opravdu zvláštní a mají neotřelý nápad; tentokrát ten pocit nemám. Je to prostě jeden díl z nepublikovaného pětidílného seriálu, který jsem si psala pro potěšení… Všechno, co je jinak, je automaticky špatně, a připadá mi, že tenhle postoj poněkud sílí, ale možná jsem se zatvrdila proti našemu domácímu FSF rybníčku od doby, co se podílím na překladech Trochu divných kusů. Sice se to nedá číst -ani psát – pořád, ale… aspoň trošku svěžího větříku! Aspoň občas nějakou tu vlnku!

Publikujete SF i fantasy. Je vám některá z těchto dvou forem bližší? Vidíte mezi nimi zásadní rozdíl?

Čím dál víc se chovám jako autor stejně nezodpovědně jako čtenář – píšu i čtu to, co se mi líbí, a žánr moc neřeším. Při psaní tím samozřejmě roste pravděpodobnost, že dílo skončí v šuplíku, ale ta je při mém menšinovém vkusu i tak dost vysoká.

Ve vašem psaní se často objevují propracované cizí světy. Jak moc je pro vás prostředí příběhu důležité? Souhlasíte s tvrzením, že vztah člověka a prostředí je v samotném jádru science fiction?

Každý den procházím mnoha blízce paralelními světy, každý den žasnu, v jak odlišných světech žijí jiní lidé – a jak zvláštní je, že se vůbec někdy potkáváme. Těžko je scifi nepsat.

Do jaké míry se identifikujete s postavami, o kterých píšete? Promítáte se do nich? Do všech, nebo jen do některých?

Do jisté míry to snad dělá každý, ne? Poslední dobou mi dělá potíže vžívat se do mladých půvabných dívek – jenže co si bez nich v takovém víceméně romantickém žánru počít?

Je pro vás velký rozdíl psát o ryze imaginárním světě a o naší realitě?

Teď už mi vymýšlení světů připadá skoro nefér – tohle období mám víceméně za sebou, i když se ještě pořád snažím udat pár věcí z té doby, hlavně ty netypické, odlišné, do kterých se nakladatelům nechce. Realita je strašně divná a pokaždé z ní vybafne něco příšerného. Horor, to je budoucnost. Nebo: Budoucnost, to je horor.

Tedy, z vás optimismus přímo čiší. Jaký popud vás navedl k povídce Země bez křídel, vydané v antologii Imperium Bohemorum, kde se Česko ocitne opět v jakési formě cizí okupace? Vypořádala jste se v ní částečně i s vlastními vzpomínkami na život v totalitě?

Nesnáším historickou literaturu. Postavy se v ní skoro vždycky chovají jako lidé v době, kdy žil autor, ne jako ve své době – ať se dotyčný spisovatel snaží sebevíc. Až na pár výjimek, a k těm bych určitě nepatřila. Totalitu ale skutečně znám, za tu můžu mluvit. Pan redaktor Ondřej Müller si navíc poručil emzáky, a bylo to. Netušila jsem, že to špatně skončí, koneckonců tomu klukovi mohlo dojít, že si za něj najdou náhradu a že Češi nakonec budou vládnout světu – tak trochu, jenže on to prostě neskousl. Za živého hrdinu autor nemůže rozhodnout, ten se rozhoduje sám.

---

BIBLIOGRAFIE AUTORKY

ROMÁNY

(s vlastními anotacemi)

Svět nezrozených drahokamů /pod pseudonymem Joanna Railly/ (1996) – prostě prvotina. Je to o dracích, i když popravdě nevím, kde se mi tam vzali. Draky mám prostě ráda. Je to hloupoučké, naivní, ale dodnes si myslím, že kritikům vadilo nejvíc, že je to hloupé trochu jinak, než se od fantasy očekává.

Mezi slovem a mečem (1999) & Pečeti Černé pevniny (2001) – romány v povídkách, spojených postavou rytíře a čaroděje Chasta a jeho synů, také „naivistické období“, jednoduchá sword and sorcery fantasy, ale také tam vidím netypické, praštěné nápady. Napsala jsem ještě dva další příběhy, ale vydavatel Michal už je nechtěl – stylově se příliš lišily.

Král je malý (1999) – podobný případ, možná ještě podivnější, tentokrát celistvý příběh chlapce, který se záhadně narodil do královské rodiny, do níž nepatřil, aby zachránil zemi… Taky jsem se rozjela ještě na jeden a půl dalšího dílu, ale kdo by chtěl vydat dvaapůllogii, že?

Syndrom malé mořské víly (2000) – víte, že syndrom osobnosti s trvalou bolestí skutečně existuje? Malá mořská víla ovšem měla bolesti, jen když chodila, pokud si vzpomínám… Pokoušela jsem se o „hard fantasy“, tedy fantasy, která se tváří jako sci-fi, začíná to v kosmické lodi a pak se ukáže, že hlavní hrdina je princ z říše přízraků.

Kniha Prokletých (2003) – asi nejtradičnější fantasy, jakou jsem kdy dokázala napsat. Jako obvykle se mi to kapku vymklo a z hlavní hrdinky se vyklubala tak trochu feministka, zatímco ta promiskuitní bojovnice byla nakonec docela sympatická.

Píseň o Dveřníkovi (2005) – měl to být experiment. Chtěla jsem napsat román, kde nebude ani jediný nový nápad. Byla jsem tehdy fakt naštvaná a připadalo mi, že nové nápady každému vadí. Že je to časovka s paralelními světy, kde neexistují nové nápady, ale jen více či méně vtipné variace, to mi došlo až za pár let. Mně se ten příběh líbí, jen mě udivilo, že se líbil i jiným lidem.

24 a 1/2 hodiny denně (2004) & Více než 24 a 1/2 hodiny denně (2006) – má to být trilogie, třetí díl ještě nevyšel, žánrově jde o horor ze zdravotnického prostředí. Fakt nechápu, proč podle toho někdo nenatočí seriál. Určitě by to bylo víc ze života, byť méně růžové než to, co tam momentálně provozují. I se všemi démony a mrtvolami, co tam vystupují.

---

POVÍDKY

- Temno kolem hlavy (1994, Mlok 94)
- Na pěší zóně chcíp pes (1994, Mlok 94)
- Výlety k jezeru Akker (1994, Ikarie 3)
- Neplať a běž (1994, Vision 94)
- Mlha nad černou skálou (1994, Ledová Naja)
- Hoď hrášek na tu stěnu (1995, ZÁKLADNA 6)
- Přízraky z ciziny (1995, Rodokaps 18)
- Hledám kanál pro děti (1995, Ikarie 9)
- Křivda přivádí na svět příšery (1995, Nemesis 6)
- Upíři z Lemmar Gori (1995, Ikarie 1)
- Po válce se přidáš k bohům (1995, Darken 2)
- Čtyřicet let po konci světa (1996, Miss Mlok 96)
- Pomalá kletba (1996, Ikarie 5)
- Tři brány (1996, Nemesis 10)
- Cesta do Goldauru (1996, Nemesis 2)
- Z Olympu přicházeli andělé (1997, Ikarie 8)
- Ostrov vetřelců (1997, INVAZE 97)
- Poslední ticho ve skalách (1997, Ikarie 3)
- Černá hodinka (1997, Ježíšku, já chci plamenomet 2)
- Upíři platí polovic (1997, Nemesis 2)
- Na kopci je krysí háj (1998, ZÁKLADNA 8)
- Vzpoura (1998, Ikarie 8)
- Kontaminace (1998, CIZINEC 98)
- Chovej se jako slušná mrtvola (1998, Ikarie 8)
- Na střepech skořápky světa křepčím (1998, MLOK 98)
- Jednou všichni vylezeme (1998, Fantázia 7)
- Krvavá dysfunkce (1999, Ikarie 8)
- Katovská mise (1999, MLOK 99)
- Poslední píseň Tonyho M. (1999, MLOK 99)
- Bezpečná je smrt (2000, Ikarie 10)
- Soukromé město Cantronia (2000, Noční setkání)
- Roztrháno (2000, MLOK 2000)
- Příliš dlouhé loučení (2001, MLOK 2001)
- Prokletý, prokletější, nejprokletější (2001, 2001: Česká ODYSEA)
- Člověk člověku pěvcem (2001, Ikarie 9)
- Čas her (2001, Ikarie 1)
- Kapitán z Looka Isaboja (2001, KOČAS 2001)
- Nový les (2002, Pevnost 7)
- Měli jsme plápolat (2002, Ikarie 7)
- Válka s kamením (2002, Ikarie 3)
- Švadlena (2002, Pevnost 8)
- Taková výnosná živnost (2002, Drakobijci 2002)
- Údolí (2002, Pevnost 3)
- Klece našich duší (2002, MLOK 2002)
- Lumík a lumíci (2002, MLOK 2002)
- Šelmy osudu (2002, KOČAS 2002)
- Vězeň z Bloudění (2002, Pevnost 6)
- Jedenáct spčů (2003, Pevnost 12)
- Kseorú (2003, Pevnost 1)
- To se týká jenom bláznů (2003, Ikarie 10)
- Noclehárna (2003, Ikarie 2)
- Doma tě mají rádi (2003, Klášter slasti)
- Začarované skály (2003, Pevnost 6)
- Básník po pracovní době (2003, P. E. K & P. A. A.)
- Zbraň (2003, P. E. K & P. N. N.)
- Návštěvní dny (2003, P. E. K & P. N. N.)
- Ty divné světy za humny (2003, 2003: Česká Fantasy)
- Past mrtvého čaroděje (2004, Pevnost 6)
- Myší balada (2004, MLOK 2004)
- Ale co ten poslední verš? (2004, Ikarie 4)
- Poslední boj (2005, Pevnost 2)
- Lidé zase nevyhynuli (2005, Ikarie 2)
- Milování v zóně Y (2005, Ikarie 7)
- Dobrý dům na hraní (2005, 2005:Česká fantasy)
- Totální jahůdka (2006, Pevnost 1)
- Bůh odvedle (2006, Ikarie 2)
- Všichni jsme na ráně (2006, Ikarie 5)
- Konec sezóny v ponorce (2006, Orbitální šerloci)
- Silnice kolem kousku světa (2006, Pevnost, Silnice kolem kousku světa)
- Nevyvolený (2006, Silnice kolem kousku světa)
- Hadí král za nic nemůže (2006, Pevnost, 2× čaroděj v akci)
- Záviství (2006, Pevnost 7)
- Země brouků II (2006, Mlok 2006)
- I kdybych měl jít tajnůstkářovým údolím (2007, Mlok 2007)
- Strašidelný svět bez tebe (2007, Neviditelné příběhy)
- Hrátky s pamětí (2007, Sorry, vole, error)
- Smrt k MDŽ (2007, Ikarie 3)
- Obtížné rozmnožování andělů (2007, Ikarie 7)
- Země bez křídel (2007, Imperium Bohemorum)