KDYŽ MÁ ROBOT MOUCHY

Britští designéři James Augner a Jimmy Loizeau z londýnské Royal College of Arts jsou přesvědčeni, že roboti by měli do našich domácností vstoupit nenápadně. Vymysleli proto „robotický nábytek“. Pět jejich robotů se tváří jako obyčejné zařízení bytu. Jsou však vybaveni senzory pro sledování okolí, jsou schopni samostatného pohybu a plní elementární funkce. Například na požádání oznámí přesný čas nebo rozsvítí světlo. V tom nejsou nijak výjimeční.

Jejich jedinečnost tkví v pohonu. Jsou „masožravci“. Chytají mouchy a další hmyz a rozkládají je pomocí mikrobů ve speciální komůrce. Bakterie metabolizují látky získané z mušího „masa“ a přitom vznikají elektrony a vodík. Ty jsou odváděny a využívány k pohonu robota. Systém „masožravých“ robotů vyvinula britská Bristol Robotic Lab už v roce 2004. Pokusila se tak vytvořit roboty, kteří dlouhodobě „přežívají“ v přírodě a nepotřebují přísun energie, např. dobíjení akumulátorů. Zatím se ale nedaří dosáhnout u robotů elektrické „soběstačnosti“. A to dokonce ani za horkého léta, kdy je much habaděj.

A co potom v zimě, kdy se mouchy uloží ke spánku? Pak by snad mohl robot změnit jídelníček a lapat myši, které se na zimu stahují do domácností. Jak je vidět, „muší pohon“ má stále ještě své mouchy. Bristol Robotic Lab si proto více slibuje od mořských robotů, kteří by získávali energii lovem planktonu.

POČÍTAČOVÉ HRY NÁM SVĚDČÍ

O devastujícím vlivu počítačových her na lidskou mysl už se toho napsalo a namluvilo spousta. Ve skutečnosti nelze házet všechny hry do jednoho koše. Mnohé naší mysli svědčí. V Singapuru zjišťovali vědci u 727 dětí ve věku kolem třinácti let, jaké hrají hry, kolik času hraním tráví a jaké hry mají nejvíce v oblibě. Zároveň vědci sledovali, jak děti reagují v nejrůznějších situacích. Potvrdilo se, že děti provozující agresivní „střílečky“ tíhnou k agresivnějšímu řešení konfliktů. Pokud však děti hrají hry vyžadující pomoc a spolupráci, chovají se i v běžném životě nezištně. Podobný experiment proběhl i v Japonsku na bezmála dvou tisících dětí ve věku od 10 do 16 let. Podařilo se při něm prokázat, že hraní počítačových her založených na pomoci a spolupráci u dětí výrazně posiluje sklony k nezištné kooperaci.

Tím je nastartován u dětí zajímavý proces. Jakmile se začnou zajímat o hry vyžadující nezištnou spolupráci, posílí se zároveň jejich chuť pomáhat druhým v reálných životních situacích. To pak zpětně vyvolává chuť zahrát si „spolupracovní“ počítačové hry. Hry svědčí kupodivu i seniorům. Američtí lékaři testovali Nintendo Wii u pacientů s Parkinsonovou chorobou. Ti trpí závažnými pohybovými problémy. Když je však lékaři nechali jeden měsíc hrát na Nintendo Wii tenis po tři hodiny týdně, došlo u nemocných k výraznému zlepšení zdravotního stavu.

„Jsem úplně jiný člověk,“ pochvaloval si nintendovou kúru sedmašedesátiletý Bob Rohrman trpící Parkinsonovou chorobou. Rohrmana trápil především silný třas, který mu znemožňoval provádět celou řadu činností. „Teď se mnohem lépe pohybuji, mnohem lépe chodím a mám i mnohem lepší koordinaci pohybů,“ shrnul zlepšení Rohrman. Mnohdy vytýkáme hrám, že si na ně člověk snadno vytvoří „návyk“. Při využití her k rehabilitaci je však vytvoření „návyku“ žádoucí, protože to nutí pacienta, aby cvičení nešidil, věnoval se mu pravidelně a s potřebnou vervou.

ELIXÍR MLÁDÍ OD NETOPÝRŮ

Netopýři jsou poměrně malá zvířata, ale dožívají se celkem vysokého věku. Hlodavci obdobné velikosti umírají výrazně dříve než většina netopýrů. A naopak, drobní netopýři konkurují dlouhověkostí podstatně větším živočichům, například skotu nebo koním. Američtí vědci se pokusili přijít netopýří dlouhověkosti na kloub. Zjistili, že aspoň zčásti lze dlouhý život netopýrů vysvětlit jejich schopností udržet ve správném tvaru molekuly bílkovin. Především za nepříznivých podmínek, např. za stresu nebo pod vlivem škodlivin v životním prostředí, mají bílkovinné řetězce tendenci ztrácet své původní trojrozměrné „poskládání“ a „zašmodrchávat se“.

Takové „zašmodrchané“ bílkoviny už neplní své původní funkce a to má negativní dopad na fungování buněk, orgánů i celého těla. Když vědci vystavili laboratorní myši účinku látek, jež „šmodrchají“ bílkoviny, napáchaly tyto látky na myších bílkovinách mnohem větší škody než v organismu stejně velkých dlouhověkých netopýrů. Například v játrech měli netopýři mnohem méně bílkovin se „zašmodrchanými“ řetězci. Vědci nyní pátrají po molekulách, kterými si netopýři udržují pořádek v bílkovinách, a doufají, že by je mohli využít k prodloužení života lidí.

HOLUBI JAKO ZNALCI UMĚNÍ

K rozeznání dobrého obrazu od špatného není třeba profesorů kunsthistorie. Po troše tréninku to zvládnou i obyčejní holubi. Tito ptáci jsou s to posoudit jak barvy, tak i tvary a vědci je dokázali vytrénovat tak, aby považovali za „krásné“ stejné obrazy, jaké hodnotí jako zdařilé i lidské oko. Zatím holubi ještě nerozhodují o ceně pláten vystavených v galeriích. Ale známkování školních výkresů už zvládli. Japonský zoolog Shigeru Watanabe si vypůjčil školní výkresy provedené vodovými barvami i pastelem a nechal je oznámkovat učitelem výtvarné výchovy a deseti dalšími dospělými lidmi. Následně zapojil Watanabe do pokusu závodní poštovní holuby, kterým promítal dětské výkresy na monitor počítače tak, aby na něj ptáci viděli ze svých klecí.

Nejprve se holubi učili hodnotit výkresy jako dobré nebo špatné. Do dobrých klovli, špatné nechali být. Pokud se jejich verdikt shodoval s výslednou známkou lidí, dostali holubi odměnu v podobě své oblíbené potravy. Pak měli ptáci hodnotit sérii obrázků, které předtím nikdy neviděli. Jejich hodnocení dětských výtvarných děl se podobalo známkám, jaké dali výkresům lidé. Je zajímavé, že holubi hodnotili výkresy stejně, i když se jejich formát zvětšil nebo zmenšil. Do nesnází se dostávali, když měli posoudit černobílé verze výkresů. V dalším pokusu se holubi naučili odlišovat malby vodovými barvami od kreseb pastelem. Prokázali, že ani rozlišení různých výtvarných technik pro ně nepředstavuje nepřekonatelný problém.