Kdy ses poprvé setkal se science fiction?

Když mi bylo devět let, došlo v Polsku k politickému uvolnění a začala být ve větším měřítku vydávána fantastická literatura, která byla předtím spíše potlačována. Objevily se první knihy Stanisława Lema, kosmická trilogie Boruně a Trepky, Bradburyho Marťanská kronika a řada dalších knih západních autorů. Přesto bylo těchto knih málo, ale časopisy často otiskovaly povídky. Jako vášnivý čtenář jsem si knihy půjčoval v knihovně, abych si je kupoval, to téměř nepřicházelo v úvahu.

A jak začala tvá vlastní literární dráha?

Pracoval jsem v podniku zahraničního obchodu jako specialista na prodej kožešin. V této souvislosti jsem často jezdil do zahraničí, značný zájem o tyto výrobky byl například v Itálii nebo Kanadě. Z té doby umím mnoho jazyků, nebo se v nich orientuji, mimo jiné rozumím i česky. Literárně jsem se však nijak neprojevoval. Náhodně jsem se doslechl o soutěži časopisu Fantastyka o fantastickou povídku a v prosinci 1985 jsem jednu napsal. Umístila se hned za povídkou Marka Huberatha Vysoký trest a vyšla v prosinci 1986 pod názvem Wiedmin (Zaklínač). Protože se čtenářům líbila, pokračoval jsem ve psaní Geraltových příběhů, a posléze jsem přešel na romány. Vypovědět příběh například v rozsahu do 30 stran, jak znělo zadání soutěže, pociťuji jako omezující.

Po roce 1990 se proměnil i literární trh. Jak to ovlivnilo polské autory?

Nejprve se objevila záplava západní fantastiky a o polské autory neměli nakladatelé zájem. O změnu se výrazně zasadilo nakladatelství Nowa, kde redaktor Mirosław Kowalski riskoval a vydal knihy Marka Oramuse, Rafała Ziemkiewicze a také můj Meč osudu. Ukázalo se, že o polskou fantastiku je zájem, začala se prodávat a zaměřila se na ni další nakladatelství. Objevila se i spousta nových autorů, a to včetně žen, jako jsou Ewa Białoł´cka, Anna BrzeziÄska nebo Maria Lidia Kossakowska. A přestože mě lákají jiní nakladatelé, zůstávám věrný nakladatelství Nowa.

V té době také došlo k posunu čtenářského zájmu od science fiction k fantasy, kam patří i tvé knihy. Jak se vůbec díváš na fantasy?

Tento literární žánr je mi velice blízký a vedle redaktora Miszkury z nakladatelství Mag se pokládám za jeho znalce. Ostatně jsem napsal o fantasy encyklopedickou publikaci Rukopis nalezený v dračí jeskyni. Když jsem tedy ukončil ságu o zaklínači Geraltovi, nechtěl jsem od fantasy odcházet. Fantasy má osm poddruhů, já jsem zvolil fantasy historickou a rozepsal jsem trilogii z doby husitských válek. První díl Narrenturm, i druhý, Boží bojovníci už vyšly i česky, nyní píši třetí díl Lux Perpetua. Přiznám se, že to jde dost pomalu.

Vraťme se ještě ke světové fantasy. Které autory uznáváš?

Základem je pochopitelně Tolkien, dále Ursula Le Guin a Zelazny. Jejich knihy vyšly v Polsku již dříve, ale nesoustavně, takže čtenáři mnohdy nepochopili, že se jedná o rozsáhlejší cykly. To se už napravilo. Mohl bych uvádět i další jména jako Miéville, Gaiman a podobně.

A filmy?

Pochopitelně Vládce prstenu, ze klíčové pro žánr pokládám také Barbara Conana či Excalibur.

A pokud jde o polské zfilmování Zaklínače?

Odmítl jsem psát scénář, měl jsem tehdy dost práce. Se zfilmováním jsem souhlasil, ale nechtěl jsem se na něm podílet. Hlavně jsem chtěl, aby nevycházeli z komiksu, který dělal polský kreslíř Polch. Ten pojal postavu Geralta jako karikaturu spisovatele Jacka Inglota. Tušil jsem, že je tato obrazová stránka zláká, a opravdu k tomu došlo. Ve filmu je tudíž karikatura karikatury a já se k němu nijak nehlásím.

Mluví se o tzv. slovanské fantasy. Co je to?

V návaznosti na Tolkiena se skutečně začala objevovat tzv. „slovanská“ fantasy. Mnohdy byla primitivní, nestačí totiž nahradit Conana princem Dobromilem. Ovšem uvedení slovanské mytologie do literatury je pozitivní, nemusí existovat jen mytologie severská. Rusové dokázali, že je možné psát slovanskou fantasy. Ovšem k vychutnání Lukjaněnkovy Noční hlídky je třeba znát dobře Rusko a duši Rusů. Na druhé straně třeba Rusové neumí popsat středověk, je to znát i na ruských překladech.

Podle Zaklínače udělali v Polsku i počítačovou hru. Co o tom víš?

Já jsem na ní nespolupracoval, jen mě požádali o souhlas, který jsem dal. Jen si vymínili, že začnou tam, kde jsem já skončil, totiž Geraltovou smrtí, protože je to pro účely hry vhodnější. Takže jsem další Geraltovu činnost ve hře nijak neovlivňoval.

Jak to vypadá s odezvou tvých knih ve světě?

V Rusku, Portugalsku, v Německu mě ydávají bez větší odezvy, ta však je ve Španělsku, kde mám dokonce i své fankluby. Pochopitelně Slovensko, česky mě začala tisknout nejdříve Ikarie, postupně zde vyšly všechny knihy. České překlady pokládám za dobré, od prvních Jiřího Pilcha až po poslední Stanislava Komárka.

Pověz něco o svém způsobu psaní. Jak vůbec probíhá?

Mám zásadu psát každý den. Pokládám to za svou povinnost, jako kdybych chodil do práce. Výsledek bývá různý, někdy často používám klávesu Delete a napsané mažu, jindy toho napíšu dost. Píši pochopitelně na počítači. Ale musím psát pravidelně, nejvíce dopoledne, v noci je pak čas na korektury. Výjimkou jsou dny, kdy vyjíždím – jsem často zván na různé akce, cony nebo besedy se čtenáři. Přednost mají také ryby -jsem vášnivý rybář, a když je muškařská sezona, musí počkat i psaní. Rád jezdím i do Čech. Znám velmi dobře jejich dějiny, hlavně středověké. Protože jsem věděl, že budu psát o husitech, sbíral jsem a četl mnoho knih o tomto období i z tohoto období. Pokud jde o formu, domnívám se, že román musí být uzavřený příběh, obsahovat právě tolik postav, kolik je třeba. Je to něco jako puzzle. Tvoří jej mnoho částí, které musí do sebe zapadat, žádný dílek nesmí chybět ani přebývat, jinak je někde chyba, buď na straně autora, nebo čtenáře. Proto pokládám cyklus o Zaklínači za uzavřený. Všechno, co jsem chtěl říct, jsem řekl a nevidím důvod k jeho dalšímu pokračování.

Co tedy bude dál?

Dokončím husitskou trilogii. Zatím nejsem rozhodnut, kterým směrem pokračovat. Přitahuje mě historie. Zajímavá je i temná mystika, která je pro autora dost těžká. Já však ovládám jazyk jako profesionál, neznám jazykové hranice možností, umím prakticky všechno.